Tiger Lillies mají u nás početnou skupinu příznivců a zaplněná Archa toho byla jasným důkazem. Mnozí jistě nostalgicky vzpomínají na polovinu devadesátých let, kdy obskurní trojice (zpěvák, hráč na klavír a akordeon Martyn Jacques, basista Adrian Stout a bubeník Adrian Huge) vystupovala v (nejen) žižkovských restauracích nižších cenových skupin či klubech se silně podprůměrnou kapacitou (v autorově slábnoucí paměti uvízlo vystoupení v baru "U malého Glena"). Tyto časy jsou bohužel v nenávratnu a milovníci extravagantní hudební produkce se musí smířit s faktem, že vystoupení Tiger Lillies již zdaleka nejsou komorní záležitostí pro pár zasvěcených (nakonec se není co divit - album "The Gorey End", letos vydaný produkt spolupráce s Kronos Quartet, se může pyšnit nominací na Grammy). Hudba Tiger Lillies patří do kategorie těch, které prakticky nelze popsat někomu, kdo je nikdy na vlastní uši (a oči) nezažil. Toto konstatování lze sice na jedné straně vnímat jako do jisté míry recenzentův alibismus, na druhé straně vše, co se o produkci trojice Jacques & spol. napíše, musí nutně být pouze hrubým přiblížením notně avantgardních živých vystoupení.

Ústřední postavou kapely je excentrický Martyn Jacques, jehož nezaměnitelný zpěv, pohybující se mezi operou, kabaretem a hospodským hulákáním dodává Tiger Lillies punc originality. Poslední alba kapely jsou melancholičtější, a proto i Jacquesův výraz se na nich častěji přesouvá z nároží a zaplivaných putyk do barů a meziválečných kabaretů. Když však sáhne k prověřeným písním s klasickým střihem a tempem ("Wake Up", "Heroine And Cocaine", ale např. i taková "Gin" z "The Gorey End"), je to stále tradiční dupárna vycházející z nejlepších tradic "lidové" zábavy. Hlasem vykastrovaného Toma Waitse vypráví Jacques snadno srozumitelné příběhy o vrazích, zlodějích, pouličních šlapkách a všem, co podobné existence z okraje společnosti může potkat.

Specifický rozměr dává skladbám kabaretní pódiová prezentace, v níž hrají výraznou úlohu i zbylí dva členové souboru. Některé kreace bubeníka (Adrian Huge) jsou skutečně nápadité; nemusíte být příznivcem podobných extravaganci, ale když hned zpočátku koncertu zlikviduje svou bicí soupravu nafukovacími paličkami či ve stoje na židli udržuje rytmus prostřednictvím korálků plivaných z výšky dvou metrů, těžko si vzpomenete, kdy jste o něčem podobném třeba jen slyšeli. Pozadu nezůstává ani basista Adrian Stout, jehož hra na pilu značky Sandvik podbarvující některé mordýřské balady patřila k nejzajímavějším zážitkům večera. Hudebním vrcholem pak byla "Violin Time" z osm let starého alba "Spit Bucket"; tu autor kdysi slyšel za okolností, na něž se nezapomíná...

Závěr koncertu rozděleného půlhodinovou přestávkou obstaraly písně, jež kapela odehrála na přímou žádost publika. Tiger Lillies přidávali celkem třikrát a bylo zřejmé, že jsou s diváky naladěni na stejnou notu. Sami sebe neberou smrtelně vážně a z jejich hudby čiší nadhled, sebeironie a radost. Jestliže se podaří podobné pocity přenést i mimo pódium, nemůže být takový koncert ničím jiným než veskrze příjemnou záležitostí. Tak jako ten z prosincové Archy léta páně 2003.

Tiger Lillies, Divadlo Archa, Praha, 7.12.2003