S hudebními počiny rozmlsaných televizních ikon to bude mít posluchač vždycky těžké. Nemine ho jakési dilema, zda hrající výtvor známé tváře obrazovky přijmout spíše jako něco, čím se daná celebrita snaží zaujmout ještě větší pozornost médií i veřejnosti, nebo zda jde o plnohodnotný produkt, kterým dotyčný míní dokázat své nadání pro věc. Jinými slovy, jde-li o kvalitu, jíž má na svědomí někdo, kdo je shodou okolností úspěšný i na jiném poli, než je to hudební, či o čirou komerci. Zářným příkladem druhé varianty je debut bývalé moderátorky nováckého Esa, Gábiny Partyšové.

Pokus o úspěch v hudebních sférách je vcelku logickým krokem - mladou, atraktivní dívku z Brna zkrátka oslnily bezmezné možnosti světa showbusinessu, jenž se jí dík mediální popularitě náhle otevřel. Výsledkem jejího snažení je deska "Mý druhý já", jejíž název odkazuje na mediální pseudozáhadu Gábinina dvojčete Rebeky (pod tímto pseudonymem ostatně pustila debut do distribuce). V období, kdy bylo album ještě v přípravách, moderátorka sobotní hitparády v jednom z bulvárně cílených rozhovorů prohlásila, že chce dělat hudbu, která zde ještě nebyla. Bohužel musím konstatovat, že se jí povedl pravý opak. Rebeka se jala jednat jako český Honza, který sbalí několik buchet a vyrazí do světa, aniž by věděl kam a kudy vlastně chce dojít. Dala se proto tou nejvyšlapanější cestou, jakou vůbec mohla zvolit, cestou, kde nemusí moc přemýšlet, nebo se rozhlížet kolem sebe, kde stačí řídit se všudypřítomnými ukazateli směru a kráčet si to stále za nosem. Takto se ovšem nemohla dostat nikam jinam, než tam, kde už jsou dávno jiní, rychlejší nebo lepší, ale hlavně, kde jich je už tolik, že nějaký další příchozí nemá prakticky jinou možnost, než sníst buchty a vrátit se zpět domů.

Nevkusné "hurá-hity" nemastných, neslaných melodií (převážné množství má na svědomí Bohouš Josef) a infantilní, nic podstatného nesdělující texty (většinu si rozdělily Markéta Mazourová a Lenka Hornová) dělají z alba jeden z hrajících titulů, u něhož posluchač neví, zda se upřímně smát, či litovat promrhaného času poslechem stráveného (v horším případě i peněz za desku utracených) a recenzent usilovně ždímá slovník diplomatických výrazů, aby hodnocení zachoval alespoň nějakou kulturu. Většina písní působí jako nějaké dobře nazvučené demo - pořád čekáte, že přijde něco, kvůli čemuž byla píseň na nosič vlastně zařazena, a dočkáte se leda tak tuctového polotovaru. Hlasové dispozice se při troše pochopení pro začátečníky dají pořád ještě chválit, se zbytkem už je to podstatně horší. Budeme-li usilovně pídit, postřehneme skromné množství rádiového materiálu ("Čas plyne dál"), nějakou tu disko "pecku" pro rané teenagery ("Je mi fajn"), veskrze ale shledáme, že nikde jinde, než v tupě vytleskaných estrádách, kde písničky slouží k bezduchým promenádám na playback, Gábinina produkce uplatnění nenajde. Jako nadějnou možnost vidím rozvíjení pokusů o vážné, zamyšlené pomaláče ("Noci pálí"), které zatím nemají valnou hodnotu, ale při jisté dávce péče by za čas mohly vykvést v kvalitní popové písničky.

Těžko můžeme od debutu pětadvacetileté, začínající zpěvačky vyžadovat vyzrálost a stoprocentní ujasněnost - takové prvotiny se u nás objevují opravdu jen výjimečně -, rozhodně by ale stálo za to zamyslet se, zda je Rebeka o důležitosti svého hudebního sdělení ostatním skutečně přesvědčena, nebo jestli tak činí, protože jí to bylo ze zištných důvodů doporučeno. Pokud sama zcela upřímně dospěje k závěru prvnímu, držím všechny čtyři palce, aby se jí povedlo udělat další album zcela jinak, poněkud rozvážněji, aby se jí podařilo více se soustředit na muziku jako takovou a ne na pestrá světla a estrádní ovace. V případě druhého závěru ji pak za všechny vkus a kvalitu vyžadující posluchače žádám, aby se raději vrátila k televiznímu showbusinessu - pro obě strany to jistě bude rozhodnutí výhodné. Křečovité, do očí bijící snahy uvést se do české pop-music jako divoká, nespoutaná dračice, co všem ukáže, jak se dělá show, ani uměle senzační pokus vytěžit z obličeje a image nominaci na už tak dost zdegradovaného Slavíka opravdu nikam nevede (tedy krom té nominace na Slavíka).

Závěrem si dovolím jeden soukromý postřeh. Že nosič vychází v čase horeček předvánočních nákupů, rozhodně není náhodou. Pokud je totiž toto CD pro někoho dobré, jsou to rodiče čerstvě dospívajících dítek, které pěveckou tvář své nedávné kamarádky z oblíbeného Esa uvítají, pročež se může v souvislosti s bezradným tápáním po obchodech koupě takového alba jevit jako velmi dobré řešení. Pokud už však máte pubertu za sebou, zanechte všech nadějí - tato deska vám, stejně jako mně, moc neřekne.