Stylotvorní Britové zavítali v rámci propagace svého posledního alba do Prahy a v odvodněné Arše se pokusili navázat na vynikající koncert z roku 2001. U takto dlouho očekávané události hudebního podzimu nemohl náš redaktor chybět. Zde se můžete seznámit s jeho dojmy ze čtvrtečního koncertu.
© Michael Kelly Agentuře 10:15 patří dík za to, s jakou vytrvalostí k nám přiváží ty nejzajímavější představitele hudby, kterou jsme si zvykli označovat jako (ne úplně) komerční. Nottinghamští rodáci
Tindersticks jsou sázkou na jistotu, čehož důkazem bylo i recenzované vystoupení. Již tradičně se kapela v Divadle Archa setkala s velice vřelým přijetím a určitě to nebylo jen díky tomu, že jedna šestina
Tindersticks nalezla svůj druhý domov v matičce stověžaté.
Jelikož má však každá mince svůj rub a každý ořech svou druhou půlku, museli dochvilní diváci přežít vystoupení australských
The Devastations, takto souboru, jenž si
Tindersticks pozvali coby předskokany. Intelektuální potence autora není s to poradit si s otázkou, co hvězdy večera k tomuto rozhodnutí vedlo, ale spokojme se s vysvětlením, že cesty Páně jsou nevyzpytatelné a umělci mívají své manýry.
The Devastations napochodovali na pódium přesně s úderem osmé hodiny a přesnost byla asi jediným kladem jejich vystoupení. Od prvního taktu bylo zřejmé, o jakou produkci půjde. Asi nejtrefněji to vyjádřil - též přítomný - přítel Szotkowski, jenž použil příměru
"jako kdyby 'NSync začali experimentovat s kytarama". Chlapci od počátku nasadili tklivý, smrtelně vážný výraz, kterým podávali své písně o lásce a všech jejích odstínech (název skladby "I Don't Wanna Lose You Tonight" budiž typizovaným vzorkem). Celá trojice svůj koncert skutečně prožívala, čemuž dodávaly další rozměr slušivé košilky s přesně dvěma knoflíčky rozepnutými, prostě přesně tak, jak to má být. Když navíc frontman přidal vyzývavé pohyby bederních partií a smyslně poodhalil kosmatou hruď, bylo pro většinu přítomných jistě těžké se udržet. Osobní zkušenost nemám, ale přesně takhle si představuji obsah (pánských) časopisů pro pány. O hudbě se hovořit nedá. Jestli se chlapci veřejně hlásí k inspiraci u krajanů Bad Seeds, pak být Cavem, zvažuji žalobu k Australskému soudu pro lidská práva (pokud něco takového mají). Jak dlouhých může být padesát minut, si ti, kdož dali přednost teplu domova, nedovedou vůbec představit.
Tindersticks musí být skvělí stratégové, protože nastupovat po něčem takovém, jako byli
The Devastations, významným způsobem snižuje nároky na kvalitu vystoupení a jakkoliv odfláklý výkon by z nich udělal rockery první velikosti. Dlužno však podotknout, že Staples & spol. žádné podobné berličky nepotřebovali a předvedli přesně to, co se od nich očekávalo.
Tindersticks jsou z těch kapel, které by se daly označit s mírnou nadsázkou jako stylotvorné. Těžko si je s něčím spletete a když hledáte, k čemu byste je mohli přirovnat, musíte dodávat
"ale hodně vzdáleně". Skromně nasvícenému pódiu dominoval Stuart Staples, jehož hlas je hodně osobitý, pro někoho prý erotický, každopádně mimořádně zajímavý a vůbec ne nudný. Cítíte v něm Cavea, Lanegana, Cohena, Waitse i Dylana. Když pátráte, v čem vlastně spočívá výjimečnost
Tindersticks, pak Staplesův projev je určitě jedním z nejvýraznějších poznávacích znamení. Pohybuje se přesně na pomezí důvěryhodnosti a pozérství, které je v podobné hudbě vždy alespoň latentně přítomné. Zní sice naléhavě a procítěně, ale narozdíl třeba od
The Devastations máte pocit, že si nechává otevřená zadní vrátka ne snad pro sebeparodii, ale řekněme pro "zpochybnění". Ve dvou písních se sólového zpěvu ujal Dickon Hinchcliffe a zejména "Until The Morning Comes" z posledního alba byla v jeho podání - stejně jako na desce - skutečným zážitkem (jinak Hinchcliffe je právě ta osoba, jejíž housle dodávají
Tindersticks tak charakteristický zvuk a dělají z ní výjimečné hudební seskupení).
© facebook interpreta Staples i Hinchcliffe, stejně jako zbytek kapely, působili po celý večer příjemně civilně. Stačila hudba a všichni si zřetelně uvědomovali, že rozmáchlá gesta by pouze ubírala na působivosti jejich projevu.
Tindersticks působili jako parta kámošů, kteří si prostě v pátek po práci přišli zahrát do místní hospody a to, co na jejich muzicírování řeknou ostatní, jim je srdečně fuk.
Pražský koncert byl součástí turné propagujícího poslední desku "Waiting For The Moon", z níž - vedle výše zmíněné písně - zazněly např. hodně působivá "Say Goodbye To The City" či pro
Tindersticks klasická "Sometimes It Hurts". V té na desce hostuje
Lhasa Del Sala; na koncertě ji odezpíval Staples sám a některá místa v textu tak vyzněla mírně absurdně. Kapela večer pojala jako průlet zhruba deseti lety své aktivní činnosti a k evidentní potěše publika se tudíž dostalo i na starší skladby. Playlist bylo možno vyložit jako potvrzení názoru, že zatím nejlepšími výtvory
Tindersticks jsou jejich první dvě bezejmenná alba. Písně z těchto desek patřily k naprostým vrcholům koncertu a takové "Cherry Blossoms" a "Tiny Tears" z druhé a ještě více "City Sickness" či "Milky Teeth" z první desky zněly v uších ještě dlouho do noci. Skvěle dopadla též "euro-countryová" skladba "Desperate Man" ze sedm let starého CD "Curtains".
Tindersticks nejsou kapela na jeden poslech. Jejich písně skýtají prostor pro vlastní interpretaci a takřka nekonečné pátrání po nových zvucích či melodiích skrytých pod obalem zdánlivě prostých a jednoduchých popěvků. Jak svou poslední deskou, tak i tímto pražským koncertem pouze potvrdili svou přináležitost k naprostým vrcholům (nejen) ostrovní scény. Snad opět brzy na shledanou.
Tindersticks,
Divadlo Archa, Praha, 27.11.2003