Pokud fanynky a fanoušky skupiny Atomic Kitten rozčílilo příkré hodnocení z upoutávky na recenzi, bude pro jejich psychické zdraví lepší, když nebudou číst dále a ušetří si rozčilení na důležitější věci (jako že třeba v obchodě zrovna neměli tu správnou barvu košilky, kterou si chtěli koupit), protože novinka je určitě uspokojí.

Ne, teď vážně pro ty ostatní. Jen trochu soudnému člověku je jasné, že u podobných uskupení nejde o muziku, ale jen o vytvoření tónů, které doprovodí prodej image. Lidé v pozadí dají dohromady, říká se tomu "najdou", skupinu "obyčejných" holek, se kterými se může posluchačstvo ztotožnit. Najatí skladatelé ze sebe vyplodí podobné skladby založené na stejných zvucích a aranžích. Aby to tolik netlouklo do uší, protagonistky umí aspoň trochu zpívat a vícehlasy jsou "takové příjemné"...

Při pochopení tohoto výchozího přístupu se můžeme přesto zkusit podívat na hudbu Atomic Kitten bez nějaké intelektuální zaslepenosti. A bohužel ani při dobré vůli nelze říci pozitivnější slova. Je opravdu neuvěřitelné, jak naprosto stejně znějí všechny tyto obchodní pokusy, a to, že zrovna Atomic Kitten objevil Andy McCluskey z O.M.D, není vidět. Na rozdíl od kolegy si nemyslím, že v případě Atomic Kitten jde o příjemný pop, možná na předchozí desce. Jde o pop, ale na novince o patnáct k uzoufání podobných skladeb, které nemohou být příjemné snad ani příznivcům takové hudby. Odlišitelnost singlů je možná jen díky tomu, že před nimi těžko utečete, jak se vám je snaží vecpat do hlavy skoro ve všech rádiích. Snaží se o pestrost, hostování kdysi relativně funkových Kool & The Gang v úvodní skladbě jí dá určitou odpichovost (ale co to kopírování Madonny ve výkřicích "common, girl"...). Nebo předělávka "Last Train To London" od "ELOvského" Jeffa Lynna v "Be With You" se smyčcovými party jak od Boney M.

Ale s dalšími skladbami se novinka řítí nezadržitelně do uměle perfektní stejnosti, ačkoliv se autoři hudby vystřídali a tu a tam vypůjčí nějakou drobnost od těch úspěšnějších a muzikálnějších (Madonna, Kylie), i když není divu, když oni autoři pracují třeba pro Kylie. Relativně zajímavější skladby jsou možná až předposlední "Don't Let Me Down" s aspoň trochu kytarovým motivem a jen s piánem odzpívaná "Someone Like Me", ale možná je to jen snaha tonoucího se něčeho chytnout. Navíc z hlediska textů všechny skladby potvrzují další pravidlo téhle hudby a sice stupidnost veršů, jež snad vznikají počítačovým programem kombinujícím maximálně sto slov, mezi nimiž mají nejvyšší četnost "love" a "baby". Není třeba hlubokých studií filozofie, aby se člověk při pohledu na názvy skladeb zasmál, jak mnohým nevadí, když se o lásce a vztazích v dospělosti zpívá na úrovni puberty.

Ale není třeba rozhořčení, takových projektů bylo, je a bude spousta, volba je na vás. Za pár let si na Atomic Kitten málokdo vzpomene, slávu Spice Girls už nedoženou, to s kolegou nesouhlasím. Ačkoliv Matrix teprve začal řešit otázku, zda náhodou nežijeme ve virtuální realitě, podobné desky dokazují, že řada lidí už v ní dávno je. A co víc, je nadmíru spokojená. V takovém světě je důležitější umět se prodat, než aspoň náznak nějakého hudebního názoru. Proto ty (rádoby) sexy pózy a v bookletu jako první děkovačky "umělkyň" za možnost natočit další desku. Bodejť ne, vědí, že místo nich nastoupí brzo zase jiné. Ale takové desky mají minimálně jednu výhodu. Člověk si uvědomí relativitu kvality, ve srovnání s podobnými je taková Kylie Minoque opravdu královna (a stejní autoři si pro ni schovávají lepší skladby).

P.S.: Fanynky a fanoušci webové stránky skupiny jistě znají, tak pro ty ostatní varování. Pokud nemáte superrychlé připojení, ani nezkoušejte klikat na odkaz, přeplácanost a nadužití flashe dělá z brouzdání po stránkách utrpení.