Očekávání z listopadového koncertu avantgardní legendy Johna Calea v pražském Paláci Akropolis mohla být různá. Po prvním vystoupení ve vyprodané Lucerně a pětinásobné zkušenosti s divadlem Archa je to vůbec poprvé, kdy se v rámci návštěv ČR Cale odvážil do menšího, klubového prostoru. Aktuální deska "Hobo Sapiens" dávala tušit, že koncert bude docela odlišný od posledních dvou v Arše, kdy vystoupil buď v decentním akustickém doprovodu nebo sám s piánem. I stalo se, Cale se tentokrát předvedl v podobě, ve které ho pražské publikum ještě nezažilo.

Skladby, které v sobotu v po okraj naplněném klubu zazněly, mohli diváci znalí minulých vystoupení poznat přibližně z poloviny, ty zbylé pocházely z čerstvé desky. Přesto, aranže všech byly pozměněné téměř k nepoznání. Čtyři muzikanti zastupující tu nejklasičtější elektrickou sestavu - vedle Caleova piána, kytary či houslí ještě druhá kytara, basa, bicí - svým přístupem spíše překvapovali. Hráli mnohem méně, než by mohli, někdy až dráždivě minimalisticky a s tempem rozhodně nikam nespěchali. Caleovu vesměs tradičnímu zpěvu dodali nový rozměr, hudební doprovod povýšili na úroveň samostatně poslouchatelné složky. Nejpozoruhodnější roli měl bubeník, který nastoupil s "dechovkově" okleštěnou sestavou a místo činelů a přechodů používal nasamplované pady. Celkový výraz kapely vyzníval zejména díky němu jakoby naschvál nedodělaně, přitom ale překvapivě přesvědčivě. Dal by se nazvat elektronickým, ale určitě ne už tanečním; jeho ostentativní "nenačinčanost" odkazovala spíše ke Caleovým avantgardně laděným projektům.

V onom zvláštním duchu se nesla většina repertoáru. A bylo pak téměř jedno, pocházejí-li písně z nového "Hobo Sapiens" (nedalo by se ale tvrdit, že by právě tato deska dávala zvuk celému koncertu), předposledního, podle kritiky jednoho z nejpopovějších Caleových alb "Walking On Locusts", nebo deset let starého pianového "Fragments Of A Rainy Season". Všechny písně (pokud pomineme přídavkové tradiční hity typu Cohenovy "Hallelujah") byly přizpůsobeny novému zvuku, zvuku, jehož předobraz jako bychom už znali odkudsi z minulosti. Nejlepším důkazem bylo zařazení legendární velvetovské skladby "Venus In Furs", která mezi ostatní nejenže zcela přirozeně zapadala, ale nepotřebovala být pozměněna téměř vůbec.

Caleův návrat do klubového prostředí více než co jiného připomíná návrat k výrazovým schématům mateřských Velvet Underground. Poměrně hluboký průzor do principů hudby jako takové, který mu poskytla zejména práce na scénické a filmové hudbě, je v každém případě z aktuálního výrazu patrný. Na současném Caleovi je však sympatické hlavně to, že tyto zkušenosti využívá jako prostředek k dosažení originální atmosféry, než aby jimi oslňoval bez ohledu na reakce těch pod pódiem...

John Cale, Palác Akropolis, Praha, 22.11.2003