Hrát v současnosti rock (či spíše v tomto případě mix rocku, folku a šansonu), který jde navíc zcela mimo jakékoliv vlivy módních trendů, je menšinovou záležitostí více než kdy jindy. Zájemců z řad posluchačů o podobnou hudbu ubývá (o zájmu o nová jména ani nemluvě), prostor, kde se dá koncertně provozovat také, takže není divu, že ti, kteří to myslí vážně, dost často vytvářejí různá propojená společenství. Opravdu aktivní jedinci pak často hrají ve více formacích. Platí to i o severočeské trojici Houpací koně, Bez peří a Schwarze Aussig. A ačkoliv žádná ze zmiňovaných nemá v obsazení méně než čtyři členy, celkem ve všech třech spolcích působí pouhých sedm lidí. Schwarze Aussig jsou ze zmiňovaných vyzbrojeni nejmenšími zkušenostmi a aktuálně se představují svým albovým debutem.

"Rockový šanson temného severočeského velkoměsta, města s nejvyšší úmrtností a nejnižší vzdělaností. Deska pro dlouhé zimní večery, když jste sami a dobře víte, že nikdo už nepřijde," charakterizuje je sám vydavatel. Temných spolků, u kterých je od prvních momentů jasné, že jim doma z poliček vykukují na hřbetech cédéček Nick Cave, Leonard Cohen, Tindersticks a další, u nás nikdy nebylo málo. Přinejmenším rozhodně víc než programových optimistů. A lze pokaždé jen znovu spekulovat, kde končívá póza a stylizace a kde začíná opravdový prožitek a vyjádření pocitů. Dost často takové rozhodování končí rozpačitým dojmem a u kapely, která má výchozí bod všeho už přímo v samotném svém názvu, tomu není jinak.

V triumvirátu s americkými kytarovkami ovlivněnými Houpacími koňmi a britsky poprockovými Bez peří jsou Schwarze Aussig bezesporu nejkřehčí a nejkomornější. Vedle akustické kytary (sama kapela o sobě občas hovoří jako o "temném folku") rozhodně stojí za zmínku použití akordeonu, který je dnes v podvědomí zakořeněný spíš jako ryčný nástroj "balkánských dechovek", než coby tvůrce teskných ploch, jak se prezentuje tady. Ovšem má to celé háček - Miloslav Kolenatý, klávesista, kytarista a hlavní tvůrce repertoáru v porovnání s výše zmíněnými světovými bardy není ani obvyklý písničkář v klasickém slova smyslu, ani vyčnívající sebevědomý leader. Nejde snad ani o to, že mu chybí v této hudbě nezbytné výraznější charisma, ale jakoby z jeho zpěvu i písní samotných vyzařovala namísto klidu nejistota a pochybnosti o jejich smysluplnosti. Písně v jeho podání jsou často spíše jen náznaky pocitů i nálad než skutečně dotažené útvary. Na jedné straně se tak posluchač neubrání pocitu, že tady by přece mělo jít o něco víc než jen o náladu, na straně druhé tu je výsledek, který plyne jakoby samovolně a zcela přirozeně. Chtě-nechtě se tak tím stává kulisou, která na sdělení sama rezignuje již předem. Kolenatý jen naznačuje a snad ani nechce dávat jasnou odpověď. A je opravdu jen náhodou, že jedna z nejpřesvědčivějších skladeb desky ("Mon Coeur est...") je ve francouzštině?

Bylo by nespravedlivé vyloženě říci, že se debut ústeckým romantikům nepovedl. A to i přesto, že silných momentů je tu méně než těch, které uspávají. Ale podezírání z laciné pózy i úvahám o nevyzrálosti se zřejmě zatím nevyhnou. K větší přesvědčivosti jim chybí ještě trochu více sebejistoty, trocha chuti rozdělit se o to, co je zatím v jejich písních snad až příliš zabaleno. Já osobně si počkám s o to větší zvědavostí na příště - Schwarze Aussig zatím řekli jen část své věty a bylo by škoda ji nedopovědět.