V plánu samozřejmě bylo stihnout obě sestry, časový náskok se zdál být dostatečný, nicméně odbavovací procedury u vchodu do haly byly tentokrát nezvykle zdlouhavé. Příchod do sálu proto korespondoval akorát s odchodem Ammy z pódia pryč. Minimálně z vestibulu se ale zdálo, že solidním hlasem patrně disponuje, stejně jako její slavnější sestra.

Nástupnice skrývající se pod pseudonymem Absolutely lákala na své chystané debutové album, které prý vyjde už brzy. Uslyšíme na něm pop s lehkou příměsí r'n'b a soulu, to celé zazpívané taktéž velmi příjemnou barvou hlasu.

I její set působil přes svou střídmost nadějně. Milé proslovy, živé bicí i kytara doplněné o drobné podkresy. Jen ty písničky by ještě zasloužily dozdobit. Výhledově by jí to ale určitě slušelo například v horkém letním odpoledni na jednom z větších pódií maďarského Szigetu či našich Colours of Ostrava. A podobně jako hlavní hvězda, také ona už má singl pro budoucího chotě - "I Just Don't Know You Yet". Tím svůj set uzavírala a jde o solidní malý hit.

V kožichu a slunečních brýlích zahalená RAYE (čti: Rej) nastoupila na scénu o půl deváté večer a hned z počátku ji při intru zasypal sníh z umělého mraku, který se zjevil stejně jako ona ještě před rudou oponou. Krátce na to ale šla opona stranou stejně jako kožich s brýlemi a s melodií velkého hitu "WHERE IS MY HUSBAND?" se obdivuhodně zaplněná O2 arena dala do tance.

Publikum složené především z mladých slečen, které s tématem písně souzní, jako by zapomnělo, že se nachází na ochozech určených k sezení, a roztančilo se radostí skoro stejně jako před mnoha lety na bohužel dosud jediné české zastávce Bruna Marse na témže místě.

S princem soulu a r'n'b má ostatně zpěvačka mnoho společného. Ještě mnohem víc ji ale lidé přirovnávají k Amy Winehouse. A čím je Britka slavnější, tím více hejtů se k ní dostává. Prý je její kopírkou a nikdy nebude tak skvělá jako nebožka. Někteří lidé dokonce jdou tak daleko, že se nebojí poukazovat na znamínko nad horním rtem a obviňují osmadvacetiletou (Uff!) zpěvačku z toho, se tím snaží napodobit piercing samotné Amy, která jej však měla na levé části tváře.

Výhledově by proto mohlo být zajímavé sledovat, zda si Rachel Agatha Keen, jak se mladá interpretka jmenuje vlastním jménem, nechá někdy narůst delší vlasy a třeba je i obarví na černo. To už by si ji pak totiž mnozí mohli s Amy regulérně plést.

Jakkoliv ale RAYE navazuje nejen na odkaz Amy Winehouse, ale také Duffy, Pixie Lott nebo ostatně i Etty James a mnohých dalších, přidává ke svému tradičnímu pojetí soulu a jazzu také řadu moderních prvků. A zatímco v její tvorbě najdeme spoustu písní mířících na elektronickou scénu, což výtečně ilustroval zejména závěr představení před přídavkem, první arénové turné ukázalo také to, že podobnou kombinaci klasických i moderních prvků bude nově splňovat i její stage.

Kdo ji totiž viděl na minulém turné, ať už na Výstavišti, kde doslova zachránila festival Metronome, nebo navštívil stejně jako mnoho dalších Čechů a Slováků předloňský Sziget v Budapešti, dobře ví, o čem její koncerty dosud byly. Spousta odkazů na minulost ve scénografii, dechová i smyčcová sekce, minimum puštěných podkladů, skvělý zpěv a pochopitelně také obrovská spousta povídání, čímž je RAYE už proslulá a řada jejích příznivců ji právě pro to srdce na dlani nade vše miluje.

Nicméně aktuální turné nazvané "This Tour May Contain New Music", což odkazuje na její chystané druhé album "This Music May Contain Hope", s nímž vyrukuje na trh 27. března, ji přesunulo do hal. To zapříčinilo obrovský upgrade její scény.

Zdánlivě prostá a na tradici navazující skladba pódia s jedenadvaceti hudebníky a obrovskou, zakřivenou projekční obrazovkou za jejich zády kromě přední a zadní kamery jedoucí po kolejích zleva doprava nabízela také pestrou škálu světel a barevných laserů. Ty dostaly prostor v pasáži věnující se elektronické hudbě. Tehdy se svítící písmena ve stylu starého Hollywoodu vyměnila a z "RAYE" se stalo "RAVE".

O2 arena následně začala dunět v rytmu beatů a tanečního groovu, kdy už skákala prakticky celá hala. Není tedy divu, že už v osm ráno téhož dne se u vjezdu do zázemí vysočanské haly štosovaly početné kamiony označené nápisem "Lights". Protože tolik vkusně naskládaných světel na jednom koncertě se opravdu běžně nevidí.

Jak můžete vidět v setlistu výše, interpretka v blyštivých rudých šatech do svého programu vpletla velkou část nové desky a takřka ke každé předvedené skladbě dodala, o čem pojednává. "Žiju pro dramatická zakončení. Máme jich pro vás tuny," nechala se slyšet v úvodu. A že je možné označit ji slovem diva, jak se sama představovala při minulé šňůře, dokazovala během takřka dvouhodinového programu opakovaně.

Nutno dodat, že emotivní proslovy o pozitivních i negativních zkušenostech sice působily naprosto přirozeně a spontánně, ale už minulé turné ukázalo, že řada z nich je samozřejmě dopředu nacvičená a na každém koncertě zpěvačka vykládá přibližně totéž.

O to víc ale člověk ocenil, když se stalo něco, co ji takzvaně vyhodilo z konceptu. Třeba když se někomu v kotli udělalo špatně a bylo potřeba povolat security. Nebo když hodnotila šaty návštěvníků na tribunách. Když komentovala jejich cedule. Nebo oslovila třiašedesátiletého Alexandra, který na ni celý koncert stejně jak mnoho dalších ukazoval z prstů vytvořené srdíčko.

Potěšilo, jak dokázala vkusně zakomponovat do koncertu prvky divadelní show, aniž by její vystoupení bylo plné prskavek, rachejtlí či konfet. Místo toho například v novince "Beware The South London Lover Boy", v níž zpívá o děvkaři, před kterým by se slečny měly mít na pozoru, nachystala písmo a grafiku ve stylu hororů ze sedmdesátých let, jako to svého času dělaly snímky "Planeta Teror" a "Auto zabiják" z počátku tohoto tisíciletí.

Zapůsobila také scénka s připravenými dveřmi do jazzového klubu, kdy se na pódiu ukázala řada stolků s muzikanty sedícími kolem nich jako hosté. RAYE popisovala, jak takto jednoho dne ve dvě ráno vešla sama do podobného podniku, kde se zpívaly jazzové standardy, a pochopila, že našla místo, kam patří.

Příjemným kontrastem proti tomu se stala další z nových skladeb - "The Winter Woman". V ní by její přednes bylo možné s trochou nadsázky označit i za rap. Jak název evokující chlad napovídá, pódium se v tu chvíli proměnilo ve směs větru, bílého kouře a navrátivšího se mraku a tato mrazivá atmosféra vykrystalizovala v obecenstvo máchající nad hlavami rukama jako na hiphopovém koncertě.

Držitelka šesti Brit Awards se silným britským přízvukem ale dokázala zaujmout, i když opona zase pódium zakryla a ona sama před ní hrála na klavír skladbu "Ice Cream Man.", v níž zpívá o své zkušenosti se znásilněním. Na rozdíl od minulého turné už tentokrát mluvila spíše v náznacích a uváděla, jak důležitá je pro ni statistika, že danou zkušenost má jedna ze čtyř dívek. Dlouholetí příznivci ale dobře věděli, s jak těžkou věcí se na pódiu večer co večer svěřuje.

Rodačka z oblasti Tooting v jižním Londýně, mezi jejíž fanynky se řadí třeba i Ewa Farna nebo Žofie Dařbujánová, přiznávala, že také ona moc dobře ví, jaké to je, když noc pokročí a po pár drincích máte chuť napsat bývalému, s nímž jste si plánovali svatbu.

Právě o tom pojednává novinka "Nightingale Lane", kterou fanoušci rozsvítili světly svých mobilních telefonů a sama zpěvačka zase svým hlasem. Hlasem, který byl neustále v zápřahu, ale i tak řadu písní rozzářil podobně jako vložená sóla na housle či trubku.

Jen ten zvuk v režii jistého Garyho, který s RAYE spolupracuje přes třináct let, míval proměnlivé kvality. A kdykoliv bylo potřeba do něj vložit nějakou tu elektroniku navíc, působil přebuzeně a nečitelně.

Celkově ten koncert nabízel tolik radostných momentů a milých detailů, až se tomu nechce věřit. Psát by se dlouze dalo ještě o hrátkách s echem a pěveckých exhibicích, převlékání do černých šatů v druhém aktu, proslovech o překonání těžkých okamžiků a nutnosti se nevzdávat, práci dirigenta Toma Richardse nebo dalších a dalších příbězích. Jako třeba o tom, že novinka "Click Clack Symphony" je o vysokých botách na podpatku, které ale zpěvačka paradoxně vůbec nenosí, protože běžně vystupuje bosá.

Rozhodně nám ale tím vším dohromady RAYE dala na srozuměnou, že přechod do hal není náhodný a že ještě neukázala všechno, co umí. Naopak - zařadila vyšší rychlostní stupeň a evidentně by se se svou muzikou chtěla dostat i na fotbalové stadiony. Jestli se jí to podaří, ukáže až čas. Pokud ale ano, bude to pro budoucnost nejen jazzu a soulu, ale živé hudby jako celku výborná zpráva.