Trojice, která tvoří Tribalistas, má rozdílné kořeny. Carlinhos Brown žije ve městě Bahia v Salvadoru, Arnaldo Antunes je ze Sao Paula a Marisa Monte z Rio de Janeira. Myšlenka na společné album se zrodila před dvěma roky, kdy Carlinhos Brown v Salvadoru produkoval Arnaldovo album "Paradeiro". Přizvali Marisu, aby s Arnaldem nazpívala jednu píseň a ačkoli se vše odehrálo ve velkém spěchu, zůstala zpěvačka ve finále celý týden. Během té doby pilně skládali a vymýšleli písničky, na konci svých jam sessions jich měli dvacet. Zůstalo však jen u not zapsaných v bloku. Písně ležely celý rok, než se je trojice rozhodla nahrát.

Nahrávání se uskutečnilo v Marisině domovském studiu v Rio de Janeiru a kromě trojice se na něm podíleli ještě dva hudebníci - Dadi Carvalho a Cézar Mendes. Tito pánové obstarali kytary, Arnaldo zpěv, Marisa kytaru, zpěv a produkci a perkusionista Carlinhos hrál na vše možné, co měl právě po ruce. Sama skupina tvrdí, že album chtěla pojmout velmi akusticky - používala spíše kytary než basu a zvuk formovala po vzoru brazilských hudebních tradic, i když se nebránila ani vlivu severoamerického písničkaření. Vedle kytar byl jádrem jejich produkce zpěv - především souzvuk hlasů Arnalda a Marisy.

Album, které společnými silami vytvořili, je téměř folkové a v dobrém slova smyslu syrové. Není se ani čemu divit - nahrávalo se po dvoudenním zkoušení a celkově se Tribalistas vešli do třinácti nahrávacích dnů. Během každého z nich vznikla jedna píseň. Akustické formě desky přizvukují i portugalské texty, které v anglickém překladu najdete spolu s akordy v bookletu alba.

Podobně netradičním způsobem, jakým vznikalo album (jehož propagaci supluje autentické DVD z nahrávání ve studiu), se trojice postavila k nově vzniklému projektu a především jeho jménu. "Trio" a další triády zde od počátku měly své místo, ale skupina se nakonec přiklonila k názvu "Tribalistas" - při práci na desce se necítila být profesionálními hudebníky, ale pouhými "členy kmene". "Na tomto albu nabízím něco, co si nemohu dovolit ve své sólové práci," charakterizuje své pocity Marisa v rozhovoru s Nelsonem Mottou na internetových stránkách Tribalistas. Proti individualismu tak skupina postavila sílu společných myšlenek a radost z kolektivní práce.

Jaké tedy je vlastně jejich album? Jeho počátek obstarává trojice podařených písní, které však vzápětí střídá série lehce přeslazených, spíše popových skladeb. Naštěstí Tribalistas tento dojem dokáží smazat třeba jedním z vrcholů alba, jímž je odpíchnutý singl "Já Sei Namorar", který se svým pojetím poněkud vymyká ostatním písním. Na desce však lze nalézt i taková "jobimovská" pohlazení jako "Pecado é lhe deixar de molho" či "É vocę", ze kterých by měli radost všichni ctitelé Astrud Gilberto. Až chill-outově "vyklidněné" jsou skladby jako "Um a Um" nebo "Velha infância", kterými nelze nikoho urazit. Ostatně, Tribalistas jsou něco jiného než běžný brazilský export, který se na nás v současné době valí z každé druhé loungeové kompilace. V lecčems jsou primitivnější, méně propracovaní a profesionální, ale o to čistší a upřímnější. Prýští z nich čerstvá energie "tribalistů"...