Pražské Dream of the Sun zdobí systematičnost, s jakou na své kariéře pracují. Posluchačskou základnu si vybudovali nikoliv na živém vystupování - první koncert je čeká teprve příští rok v březnu a v tuto chvíli už je vyprodaný -, ale prostřednictvím poctivé práce (vznikli jako společný projekt basáka a kytaristy) a postupně zveřejňovaných singlů. Dávkovat je začali už rok před vydáním desky, nakonec představili tři s videoklipem a jeden s lyric videem. Formace v nich ukázala své různé tváře, někdy lyričtější, jindy metalovější.

Sami muzikanti se řadí do kolonky alternativní rock, směřování k tvrdšímu, až metalovému pólu vymezeného žánrového území je nicméně na debutu "What God Had Taken Once, He Can Always Take Twice" zřejmé. A jasně patrně zatím působí i určitá nevymezenost.

I Dream of the Sun totiž s prvním albem diskografie podvědomě pracují trochu jako se samplerem v duchu podívejte se, co všechno umíme a nadhazují celou řadu možných cestiček, kudy se mohou v budoucnu ubírat. To ovšem neznamená, že by nahrávka nenabízela kvalitu. Té tu totiž najdeme překvapivě hodně, stejně jako potenciálu.

Dílo se tak může opřít o předkataklyzmatickou romanci "Before We Die", která kontrastuje klidnější sloky s výrazným, intenzivním refrénem. Objevuje se tu křičená "Alive Tonight" opřená o houpavé kytary, které pomrkávají směrem k Deftones, "Suffocate" zase pracuje s pěveckou manýrou Chestera Benningtona, která po klidném začátku v poslední třetině přeřadí na větší tlak a v zásadě poklidně plynoucí skladbu přirozeně vygraduje. "Broken Skies" a "Cover Me" si to nejlepší schovávají do refrénů, které nabízejí klenuté melodie i potřebný tlak.

Za velký trumf seskupení platí zpěvák Filip Lelek, člověk se širokým výrazovým rejstříkem a schopností melodicky košaté skladby utáhnout. Navíc disponuje specifickou barvou hlasu, která nejvíce vynikne ve střední intenzitě ("Before We Die", refrény "Dreamers") a křičených pasážích, měkkost "Song 9" nebo rap v "Drowned" mu naopak příliš nesvědčí - v první případě je zaměnitelný, v druhém poněkud schází přirozenější flow. Navíc se dá v jeho projevu vycítit jistota, písně umí prodat, vystihnout emoci.

Dream of the Sun se nijak netají svými vzory - ostatně, jména jako Linkin Park, Bring Me The Horizon nebo Bad Omens zmiňuje kapela samotná a jejich stopy v hudbě pražské formace skutečně vnímáte. Nicméně křivdili bychom, kdybychom mluvili o epigonství. Ostatně, jde o tak velké hvězdy, že se jim asi nelze v moderně střižené tvrdé muzice vyhnout. Slyšíte je, pražská čtveřice je ale bere jako odrazový můstek. Své vlastní invence mají muzikanti dost.

"What God Had Taken Once, He Can Always Take Twice" produkoval Jakub Rissaweg (z Define Me). Postaral se o moderní, objemný a mnohovrstevnatý zvuk, který má tlak, prostor, ale neztrácí na přehlednosti. Jakkoliv obsahově výsledek trochu skáče, po stránce zvuku se jej podařilo sevřít velmi dobře, deska jako taková působí celistvě a přes slabší momenty se nikde nedrolí.

Dream of the Sun vykročili správným směrem. Jejich vlastní tvář začíná mít rozeznatelné kontury, nechybí jim energie. Cílevědomost, s jakou se zhostili cesty k vydání debutu "What God Had Taken Once, He Can Always Take Twice", napovídá, že zvládají uvažovat takzvaně za roh. Jelikož to jde navíc v souhře s hudební kvalitou a materiálem, který má šanci oslovit širší, řekněme mainstreamověji orientované rockové/metalové publikum, hudebníci rozhodně míří za úspěchem. Jistě o nich ještě uslyšíme.