Na první pražský koncert Lucie v rámci turné k oslavě čtyřiceti let na scéně jsem se vydal někdy kolem půl páté. V tu dobu se západní obzor nad městem zahalil do rudých a oranžových závojů, a čarující slunce tak navodilo podobnou atmosféru, jaká mne večer čekala v písni "Dotknu se ohně". Sama příroda tak svolávala Pražany do libeňské haly. Jako by ta vzácná dvouhodinovka a její očekávání už tou dobou visely ve vzduchu.

Shodou okolností jsem kapelu zastihl na konci zvukovky, zrovna když hrála právě tuhle skladbu. Písničku, kterou Robert Kodym složil coby topič údržbář v motelu Stop v 80. letech minulého století, písničku, v níž budou na pódiu šlehat plameny a muzikanti se na šikmých rampách vznesou nad posluchače v prvních řadách. Přišel jsem tedy do chvíle, která je potřeba technicky pořádně odladit. A už při zkoušce mě velmi mile překvapil plný a čistý zvuk, který v O2 areně nebývá pravidlem. Navíc jej zvukoví kouzelníci udrželi ve stejném nadstandardu po celou dobu koncertu.

Ten začal přesně v 19:15 předskakujícími rockery Doctor Victor s frontmanem Vojtou Burešem, který také hraje s Kodymem ve Wanastowkách. Vyprodaná hala se v tu dobu ještě pomalu zalidňovala, ale do konce jejich setu, v němž opět zazněla i Princova "Purple Rain", se zcela zaplnila. Kapela, která letos nahrála svou novou desku v legendárním Abbey Road Studiu, odehrála asi půlhodinový set plný energie. Vojta je tahoun, srdcař a velký talent, jejich svěží a poctivý rock musí udělat radost snad každému.

Lucie je pro mnohé z nás naší nejlegendárnější mainstreamovou tuzemskou kapelou. Kdo s nimi zažil 90. léta, vydání nepřekonatelného alba dvacetiletí "Černý kočky mokrý žáby", na němž se autorsky i producentsky podílel Ivan Král, a koncerty z té doby, kdy s nimi zpívala Lenka Dusilová a jako předkapela hrálo Sluníčko, tomu ty vzpomínky nikdy nikdo nevymaže. To ale neznamená, že by se mezi lidmi v publiku nacházeli jen devadesátkoví pamětníci. Věkové složení, alespoň tedy v kotli, kde jsem stál, se pohybovalo od nějakých deseti po odhadem třeba sedmdesáti let. Zastoupené byly všechny věkové kategorie, fandili náctiletí posluchači, ale třeba i rodiče s dětmi.

Pro oslavy svých čtyřicátých narozenin si skupina připravila velkolepou scénu plnou důmyslných projekcí, světelných her a ohňů - scénografii si vzal na starost Michal Dvořák. Nechybí ani menší kruhové předsazené pódium s točnou, na němž kapela odehrála akustický set. Nad ním visí světla, která jej kopírují. V "Panicovi" jsou spuštěna nízko nad Roberta Kodyma, a vytváří tak kolem něj jakýsi světelný stonehenge. Jindy, třeba při "Snu", jsou aktivovaná čtyři diamantová světelná zrcadla, která vytváří jednak čarokrásnou atmosféru a pak také tu Lucy In The Sky With Diamonds.

Diamantový efekt kapela navodí také při "Chci zas v tobě spát" pomocí jiného zrcadlového mnohostěnu umístěném na pódiu, na nějž směřují paprsky reflektorů. Písničku, která původně vyšla na první sólovce Davida Kollera v roce 1993, si ve Státní Opeře v roce 2002 vzala do repertoáru i Lucie a od té doby jí v něm zůstala. Robert Kodym nám nedávno v rozhovoru vyprávěl, že se původně domluvil s jejím autorem Oskarem Petrem, že mu skladbu nechá pro Wanastowi Vjecy.

A teď, na oslavě kapelních čtyřicátin, ji parádně, procítěně a něžně odzpíval Viktor Dyk, který do skupiny zapadl až nečekaně dobře. Po koncertě to diskutoval Michal Pavlíček se Štěpánem Smetáčkem - riziko pokračovat v Lucii bez Davida Kollera, to, že změny posluchači nemuseli dobře přijmout a ani to nemuselo s novým zpěvákem fungovat. Ale po vystoupení unavený kytarista z Pražského výběru upozorňoval, jak povedený koncert to byl, jak moc mají posluchači svou Lucii rádi a jak dobře funguje chemie nejen na pódiu, ale i mezi muzikanty a jejich fanoušky.

Michal Pavlíček s kapelou odehrál "Krev a R'n'R". Ptal jsem se ho, zda si o písničku řekl sám, nebo mu ji vybrala skupina a prý šlo o vzájemnou dohodu. Říkal, že ji má moc rád, protože ho baví ten její hutnej a charakterizující riff. A stejně jako v Brně i v Praze vystoupili další hosté. Lenny si zazpívala v "Chtěli jsme lítat" a "Marii". Michael Kocáb odzpíval "Šrouby do hlavy" celé, oproti brněnskému večeru mu nevypadl zvuk mikrofonu. Kodym ho na kytaru doprovázel nejen trsátkem, ale i jazykem. Písničku uvedl P.B.CH., který si zase nechal narůst vousy, hudební hádankou - odehranou basovou linkou z ní. Vojta Bureš exceloval a točil se na točně v "Lovec, střelec, doktor a vědec". A samozřejmě i v úterý hráli a zpívali také potomci muzikantů.

"Lucii" kapela předvedla ve své původní sestavě se zpívajícím Michalem Penkem, bubnujícím Tomášem Waschingerem a na klávesy hrajícím Petrem Francem. Na kruhovém pódiu během písně tančila mladá baletka. A zas to navodilo intimní atmosféru, což může v sedmnáctitisícové hale vypadat jako protimluv, ale ne. Na koncertě Lucie můžete zažít niterné intimní chvilky i ve vyprodané O2 areně.

Oproti brněnskému vystoupení se na tom pražském objevili dva noví hosté. Petr Janda si zahrál v novince "Krása a zázrak a tajemství" a ve "Šroubech do hlavy", kde si s Michaelem Kocábem také zazpíval. A "L’auru", věnovanou Kurtovi Cobainovi, uvedl Robert Kodym slovy: "Další píseň bude neobvyklá tím, že bych chtěl přivítat nejmladší profesionálku, která tu vystoupí, Ines Ben Ahmed, 19 let." Ines je absolventka Francouzského lycea v Praze a účinkuje v muzikálech v Hudebním divadle Karlín.

Po odchodu Davida a Adama Kollera obsadil bubenický post Štěpán Smetáček, od desky "Lži, sex & prachy" bubeník Wanastowek, kde (s krátkou přestávkou) hraje dodnes. Štěpán občas vzal do ruky i kytaru, když ale usedl za bicí, byl s celou soupravou na plošině vytahován téměř až pod strop haly, kde také předvedl sólo po písni "Lovec, střelec, doktor a vědec". Jindy zase jeho vznášející se konstrukce působila jako trysková raketa - to když z ní vylétaly kouřové efekty. Pokud na koncert půjdete ve středu nebo v Plzni 19. prosince, můžete si toho všimnout v písni "Krev a R'n'R".

Celá show je pečlivě připravená a promyšlená v nejrůznějších detailech. To ale neznamená, že by kapela působila strojeně nebo - kdybychom se bavili o divadle - jako v nějaké jasně a přesně dané roli. Naopak, vše vypadá nenuceně. Muzikanti si umí udělat legraci sami ze sebe, třeba když dvojitě odpočítali "raz dva" před "Šťastným chlapem" nebo když Robert Kodym vyzval lidi před "Dotknu se ohně", aby spolu s ním svítili mobilními telefony. A když to s nimi chtěl nacvičit, použil krásnou větu: "A jak říká Jirka Korn - nejdřív je trénink!" Před "Nejlepší, kterou znám" se v myšlenkách někde zatoulal: "Když jsem ten text psal, psal jsem ho tužkou..." Ale pak přiznal: "Už nevím, co jsem chtěl říct, ale řeknu aspoň, že mě k němu inspirovala moje drahá manželka."

Koncert vyvrcholil finální "Amerikou". Na poslední píseň před přídavky přišli všichni hosté - jen Petra Jandu jsem už nezahlídl, ale třeba jsem se díval špatně. Skupina odehrála tu legendární píseň ze stejnojmenného filmu Vladimíra Michálka. David Koller tenkrát dostal za úkol napsat něco, jako by to byl Neil Young, Robert Kodym stvořil text a samotná skladba se prý nahrávala v hodně uvolněné atmosféře, kde nechybělo ani větší než malé množství koňaku a jointů, a nahrávání tak prý trvalo šest hodin.

V pondělí při ní prasklo Viktorovi Dykovi géčko a nad hlavy diváků vyletěli papíroví draví ptáci nebo andělé, prostě ta mohutná křídla z loga aktuální šňůry ke čtyřiceti letům Lucie. A na sedm velkých obrazovek se vrátily symboly z intra koncertu.

Když jsem odcházel z haly domů, byl jsem svědkem jen nadšených reakcí návštěvníků. A ani kamarádi a známí na sociálních sítích nešetřili chválou. Lucie je totiž pořád tady. Už jí je sice čtyřicet let, ale je plná síly. Pokud jste byli na vážkách a na koncertě jste ještě nebyli, zkuste si sehnat lístek. Opravdu to stojí za to.

Ve středu 10. prosince odehraje Lucie v pražské O2 areně ještě jeden koncert, primárně věnovaný nadacím, s nimiž kapela pravidelně spolupracuje. Letos nadační projekty podpořili částkou více než 4 miliony Kč. A jak připomněl Michal Dvořák - už v roce 1995 za koncert v Lochotíně skupina koupila sanitku do Motola.