Metalcore se v Praze v posledních letech stal tak domácím živočichem, až to člověka nepřestává překvapovat. Do města se vracejí kapely, které kdysi hrály pro pár desítek lidí, zatímco dnes už dobývají kluby jako SaSaZu. A právě tam se tenhle večer odehrál. Line-up čtyř zcela odlišných pojetí scény, tepající mezi emocemi, herectvím a brutálním tlakem.

TX2 a Creeper otevřeli noc s jistotou, která u předskokanů není samozřejmostí. První jmenovaní udeřili syrovým, emo-core laděným soundem, který se neopírá o nostalgii, ale o urgentní výpověď. Ti druzí naopak přivezli svůj dark romantic rock, gotickou dramatiku a melodiky, které připomínaly noční dálnici někde mezi Londýnem a Nashvillem. Oba projekty dodaly večeru příchuť stylové rozmanitosti a taky důvod, proč se SaSaZu zaplnilo už dávno před headlinery. Vyprodáno sice nebylo, nicméně klub i tak praskal ve švech.

Když na pódium vkročili The Devil Wears Prada, atmosféra prudce změnila rytmus. Nálada zhoustla, světla se stáhla a první riff "Ritual" téměř vykopnul dveře mezi kapelou a publikem. TDWP nepřijeli hrát jen něco ze staré desky. V Praze otevřeli svou novou éru "Flowers", která naživo získala mnohem drsnější, temnější sílu než na studiové nahrávce.

Jejich zvuk zněl příměji než kdy dřív. Frontman Mike Hranica střídal zpěv a řev s takovou jistotou, až se zdálo, že jeho hlas má vlastní motor. Když se na pódiu objevil v dresu Davida Pastrňáka, publikum explodovalo - gesto, které zasáhlo přesně tam, kde mělo. A zároveň ironicky připomnělo, jak malý svět někdy je: sportovní ikona čeká dítě, metalcoreová ikona v Praze nosí jeho jméno na zádech. Všechno se spojilo v jeden symbolický moment.

TDWP sázeli na krátké, intenzivní skladby: "So Low", "Salt", "For You", "Sacrifice". A působilo to jako série úderů, které se odmítají rozmělňovat. Jejich set měl sílu i přesnost, ale čas jim zkrátka nestačil. Publikum by si je dalo klidně dvakrát tak dlouho. A bylo by to zasloužené. Největší nadšení vyvolala samozřejmě skladba "Chemical", při níž to v SaSaZu vypadalo, jako by všude kolem poletovaly světlušky.

Po prudkém střihu do ticha došlo k přestavbě pódia. Mlha, světla, zvukové úryvky. A pak začala druhá polovina večera, úplně jiná dimenze. Ice Nine Kills vstoupili na stage jako hororová kompanie, ne jako kapela. Najednou se klub proměnil v černé divadlo, kde smysl dávají i detaily, které jindy unikají očím: falešná krev, poblikávající lampy, nůž v ruce.

Na této show samozřejmě nesměly chybět masky: Joker, Pennywise, řezník v gumové zástěře, doktor s injekcí či týpek s motorovou pilou, nápadně připomínající "Texaský masakr motorovou pilou". Ten kontrast s předchozí syrovostí TDWP byl šokující. INK přivezli zkrátka divadlo. Hororové divadlo. Jejich vystoupení míří na hranici muzikálu a metalcoreového koncertu. A právě tam vzniká kouzlo, které naživo funguje jako droga.

"Meat & Greet", "Funeral Derangements", "Stabbing in the Dark", "Rainy Day" - každá skladba měla vlastní scénu. Jednou na pódium nechali přivést oběť, jindy se vzduchem mihla sekera, pak zas motorová pila. Všechno pod absolutní kontrolou. Kdyby tohle hráli ve velkém divadle, nikdo by se nedivil.

Přitom hudba zůstala pevná. INK nejsou jen kabaret v masce. Jejich instrumentální složka drží představení pohromadě. Formace hraje s chirurgickým timingem. Pauza trvá přesně tak dlouho, jak je potřeba, bliknutí světla přichází na správnou dobu, refrén udeří jako kladivo do scény. Proto jejich muzikálová groteska nepadá do kýče.

Dav se choval jako součást performance. Lidé uhýbali rekvizitám, zvedali ruce do temných refrénů, křičeli, smáli se a fotili momenty, které působily jako still-frame z hororu, co nechcete sledovat sami doma. Ten rytmus, zběsilý, teatrální, emotivní, držel celou noc pohromadě.

A v závěru večera se oba světy zvláštně spojily. Syrovost The Devil Wears Prada a hororová estetika Ice Nine Kills se promíchaly v paměti publika. Lidé odcházeli zpocení, rozbití, rozvibrovaní, ale hlavně s pocitem, že byli u něčeho, co nabídlo vlastní příběh. Ne jen koncert, ale večer, který se nevypaří hned po cestě domů.