Mutanti hledaj východisko, alternativně rapový úkaz na domácí scéně, vydali po dvou letech nové album "Rada starších". Ve srovnání s předchozí nahrávkou "Puma" je stručnější, přímější a plné hostů. Proč? A jak se cítí na domácí rapové scéně? Nejen o tom jsme mluvili s Jiřím Konvalinkou a Janem Vejražkou.
Jak jste na tom se vztahem k autoritám a přijímání nepochybně dobře míněných rad starších?
Jan: S přibývajícími roky jsem k
radám starších víc otevřený a přijímám je s větší pokorou. I když vlastně si nedokážu vybavit, kdy konkrétně jsem nějakou
radu starších naposledy dostal. Z mládí se mi vybavuje legendární rada trenéra na fotbale, kdy nám před zápasem velmi suše radil:
"Je vedro - namočte si hlavy."
Jiří: No - jak kdy. Myslím, že jsem nikdy neměl problém s autoritou, který jsem věřil. A naopak skoro nikdy jsem nedal na autoritu, vedení a
rady někoho, kdo pro mě nebyl autentickej. Ale samozřejmě dnes a denně potřebuju poradit. Nějak. Byl bych strašně rád, kdybych měl k dispozici nějakého
staršího, kdo by mi se vším vždycky pomohl. Takže dobře míněné rady dobrých starších rozhodně chci.
Přebal alba působí na první pohled jako předvolební leták - proč?
Jan: Nějak nám to přišlo dobrý. Zároveň jsme to celý finišovali a dodělávali kolem termínu voleb, tedy přesněji řečeno těsně po, ale zkrátka nám to připadalo dobře nadčasově aktuální. Zároveň je čas začít pracovat na kampani, abychom byli příště připravený se do Sněmovny probojovat. Sranda. Jo. Nebo možná ne. Sami nevíme.
Jiří: Předvolební letáky zase vypadají všechny jako zaručené rady starších.
Nahrávka je plná hostů. Podle čeho jste je vybírali a byly jejich role už od počátku jasné?
© Jiří Konvalinka Jiří: Všichni ti hosti, kterým jsme dali prostor, pro nás byli nějak důležití, když jsme byli malí. Vyrůstali jsme na nich, chodili na koncerty, uměli texty - byli (a jsme) totál fanoušci. Určitě nás formovali. A pak jsme se nějak dohrabali do situace, že jsme Katovi předskakovali na jeho koncertě v Lucerna Music Baru, s
Tata Bojs jsme najednou hráli na jejich benefičním koncertě crossover našich songů "Lexus / Vozejček" a se Sifonem jsme se potkávali a kecali na festivalech.
Se všemi jsme vždycky tak nějak napůl ťukli, jestli bychom třeba neudělali společný song. A když jsme si začátkem roku říkali, že letos už musíme vytvořit něco novýho, rozhodli jsme se to zkusit sfouknout všechno dohromady: realizovat prostě všechny plány najednou, tedy album plný pro nás zásadních hostů.
Jan: Chtěli jsme si zkusit spolupráci s hudebními osobnostmi, které nás za našich jinošských i pozdějších let ovlivňovaly, kterých jsme si vážili a vážíme a baví nás, co dělaly a dělají. Nejvíc jasno jsme měli u
role Adama (Kata). Věděli jsme, že by se nám velmi líbilo, kdyby ztvárnil právě Děda Vševěda. U Ondry (Sifona) a Milana (Tata Bojs) všechno vzniklo během procesu.
A byl někdo, koho jste chtěli, ale odmítl vás?
Jan: Ne. Jakkoliv to zní nabubřele, nikdo nás neodmítl. V podstatě tato tři jména byla první, která nás napadla, a jsme vděční a moc děkujeme za to, že to všechno vyšlo
Jiří: Ano, je to tak a taky děkuju!
Jak vznikl nápad na klip?
Jan: To už ani nevím, upřímně. Vznikalo to ve velké rychlosti a lehké časové tísni, jak to máme rádi
(ironický smích). Ale bavila nás představa cesty za Dědem Vševědem pro radu na radu starších. A kde jinde se má scházet rada starších než v krásný starý tělocvičně.
Jiří: No, právě během posledních našich klipů ("Šlapací mlýn", "Lexus") jsme vždycky měli šílenej stres sehnat lokaci. Vždycky jsme to měli vymyšlený a pak to do poslední chvíle nemohli najít. Tentokrát to naopak začalo od té tělocvičny. Zahlédl jsem ji na storýčku kamaráda. Hned jsem mu psal a bylo to (Děkujeme Martine! Děkujeme TJ Spoje!). A když jsme měli skvěle barevnou tělocvičnu, zbytek jsme už napasovali kolem.
Pouze pět skladeb a osmadvacet minut. Předchozí deska "Puma" měla téměř dvojnásobek. Proč jen tato poměrně omezená stopáž?
Jan: Chtěli jsme od počátku udělat víc koncepční album, které bude mít hlavní rys v podobě hostů. Jedná se sice pouze o tři tracky s nimi, ale časový vklad a vložená energie určitě odpovídá minimálně dvojnásobku. Je to trochu jiná práce než
klasické dělání vlastních věcí. Takže výsledná
kratší stopáž nahrávky nám přijde adekvátní.
A za druhé - kdo má dneska čas poslouchat dlouhé album? Nebo spíš - poslouchá dneska ještě někdo desku od začátku do konce, když trvá třeba kolem hodiny? Přijde mi, že se momentálně už jede hodně jen na singly a přeskakování tracků. Ale nevím. Třeba se mýlím. My to udělali tak dlouhé hlavně proto, abychom to zvládli v takové kvalitě, v jaké jsme to chtěli mít.
Jiří: Jou.
Mutanti hledaj východisko
Pražské alternativní rapové duo Mutanti hledaj východisko ve složení Jan Vejražka a Jiří Konvalinka je aktivní zhruba od roku 2010. Kombinuje hip hop, elektroniku a experiment, často s ironií a satirou. Muzikanti debutovali titulem "Můj bůh září do mých temnot - černoch" (2014), následovaly "PLSCVTGTUAUVGTU" (2016), "Když máš kamarády, nepotřebuješ nepřátele" (2020) a "Puma" (2023). V roce 2025 vydali album "Rada starších", reflektující stárnutí a generační odstup. Projekt patří na české alternativní rapové scéně k těm nejvýraznějším.
Mezi "Pumou" a "Radou starších" uplynuly asi tři roky - co se za tu dobu u Mutantů změnilo? Už našli východisko?
Jan: Samozřejmě že ne. Je to pohyb. Všechno. Takže nějaký nalezení něčeho, podle mě, ani není možný. Teda pokud člověk nechce nějak ustrnout nebo zamrznout na místě. Pro nás je to právě především o tom vědomém hledání a zkoumání. Co je všechno možný, jak moc lze balancovat na okraji věcí, žánrů a stylů. To nás baví. To balancování. A cestování do míst, která jsme ještě nenavštívili. Jak rádi říkáme - vše souvisí se vším a vše je se vším ve vztahu.
Jiří: Změnilo se to, že jsme zestárli o ty tři roky. "Rada starších" právě pojednává víc o tom stárnutí a měnícím se světě kolem nás. Samozřejmě to neznamená, že fňukáme, že jsme starý - naopak mám dojem, že jsme na vrcholu sil -, ale oba už máme děti a ta dynamika je prostě jiná než před deseti lety. Přišlo nám to teď jako téma, o kterém chceme dělat songy.
Když jsme u toho, název Mutanti hledaj východisko zaujme na první dobrou. Jak vlastně vznikl?
Jan: To ví nejlépe Jirka. Našel ho napsaný někde na zábradlí na UMPRUM, když tam dělal přijímačky.
Jiří: Ano, je to tak. Po DAMU jsem se hlásil na UMPRUM (k Petrovi Babákovi, Grafický design a nová média). Asi půl roku před přijímačkami tam jdeš na
konzultace - přineseš svoje věci a oni tě nějak nasměrují. Tohle zlepši, na tomhle zamakej / úplně se na to vykašli, to nemá smysl.
Čekal jsem před dveřmi ateliéru - asi jediný herec mezi mnoha namakanými lidmi z výtvarných škol. A na kamenným zábradlí tam bylo vyrytý
"Mutanti hledají východisko, píčo". Přišlo mi to přesný. Hned potom jsem Honzovi psal, že jsem asi našel název naší kapely. Kluk, co to tam původně napsal, za námi jednou po koncertě přišel a myslím, že jsme to nějak vybarterovali za pivo.
Když se ohlédnete do roku 2010, vidíte stále "vánoční vtípek dvou spolužáků z DAMU", nebo už se dávno jedná o jiný organismus?
Jan: Stále jsme to my. Se vším, co se v nás změnilo nebo nezměnilo. Určitě bychom se nechtěli považovat za vtípek. To by bylo trochu smutný.
Jiří: Když se podívám do roku 2010, jsem jenom strašně vděčnej, že se tak nějak samovolně a bez tlačení stalo, že fungujeme i teď. Určitě jsme to neplánovali. A to, že teď je taková situace, že letos můžeme natočit "Radu starších" - na rovinu s lidmi, které jsme v roce 2010 brali jako nedosažitelné mety -, je pro nás splněný dětský sen. No a teď jedeme dál.
Co podle vás tvoří "mutantí DNA", která musí zůstat, aby to byli pořád Mutanti?
Jan: To, že když něco děláme, chceme to dělat dobře. Ideálně na tři sta procent. To, že děláme věci, které se rodí uvnitř nás a nepřicházejí k nám z venku. Žádný kalkul a vymyšlenost, protože upřímnosti si ceníme, ku*va, trochu víc. Nějaká snaha o autenticitu. Stále věřím v to, a neustále se mi to potvrzuje. že když něco člověk tvoří v upřímnosti sám k sobě, má to velký potenciál dotknout se nebo zarezonovat i v někom dalším.
Jiří: To hledání! A pohybování se po hraně. Mezi dobrem, zlem, banálnem a hloubkou, asi. A ano - autenticita nejvíc. To je věc, kterou podle mě ceníme všude kolem. Nemusí to být dokonalý, krásný, nový... ale musím tomu věřit.
© Jiří Konvalinka Co vám dává energii do další tvorby?
Jan: Hlavně to, co k nám přichází na koncertech od lidí. To je energie, motor a nesmrtelnost.
Jiří: Chtěl jsem dodat něco duchaplného, ale Honza má vlastně pravdu. Bez toho bychom se na to vykašlali.
Sledujete kritiku své hudby, vnímáte ji? Ovlivňuje vás nějak?
Jan: Moc ne. Samozřejmě si myslím, že jakákoliv kritika, kterou člověk na svoji tvorbu obdrží, ho, chtě-nechtě, nějakým způsobem ovlivní. Asi je klíčové se co nejdřív naučit, co je konstruktivní kritika, která mě může někam posunout nebo mi dovolí na něco přijít, a co je prázdný plácání anonymních lidí na internetu. Zároveň platí, že co člověk, to názor, a to je třeba respektovat, i když to je v dnešní době čím dál tím víc těžký.
Jiří: Taky to moc nesleduju a taky mě to asi moc neovlivňuje. Samozřejmě vím, že děláme celkem specifickou věc, která se nebude líbit každému - to je úplně OK a to totálně respektuju a nevadí mi, když mi/nám někdo řekne:
"Hele, já jsem muzikant, fakt mám rád věci, ale tohle, co jsem teď slyšel, byla největší sračka na světě!" To se stalo celkem nedávno. Spíš jsem pokorně rád, že máme štěstí na to mít kolem sebe velkou a hodně různorodou hromadu jiných lidí, který to baví.
Cítíte se na hudební domácí rapové scéně jako doma, nebo vám připadá, že spíše stojíte stranou? Přece jen, nepřehlédnutelný prvek parodie se s Mutanty pojí odjakživa...
Jan: Já, který jsem na rapu vyrůstal, se rozhodně na domácí rapový scéně doma necítím. Mám dojem, že
Kato i třeba kluci z
PSH o nás nějak vědí a respektují nás, což je pro mě samozřejmě silný. To potkávání se s lidmi, které jsem ve čtrnácti bral jako nedotknutelné. Ale ta scéna se posunula úplně jinam a je úplně jinde, než když jsem já dospíval. Takže mám dojem, že pro dnešního mladého
standardního českého rapového fanouška jsme spíše hůře skousnutelná
alternativa. Ale co já vím.
Jiří: Já se maličko ztrácím v těch žánrových škatulkách. Když řekneš domácí rapová scéna, mám dojem, že jsme spíš vedle. Ale rap děláme. Mimo jiné. Asi je nám trochu jedno, kde jsme. Velmi si ale vážíme toho, že nás například bere
rada starších.
Jakou radu byste dali vy svým posluchačům?
Jan: Buďte dobří. Nedávejte si žádné limity. Dělejte všechno naplno. A buďme k sobě i ostatním hodnější. Děkuju.
Jiří: Neodsuzujte své bližní pro jejich dřívější poklesky, mějte trpělivost se svými rodiči i dětmi, nesmějte se jejich přáním a touhám, netrapte se zbytečně skutky jiných. Snažte se spíš ostatním pomoci a nasměrujte svůj život k tomu dobrému a pozitivnímu, co kolem vás je. K pochopení a lásce. Jen takový život má smysl.
(smích)
To je úryvek z divadelní hry "Farářův konec", která se nyní hraje v Národním divadle. Režíroval ji Jan Mikulášek a dělal jsem k ní hudbu. Srdečně zvu.