Když jsem před nedávnem psal článek o tom, zda jít, či nejít na vystoupení legendy jménem Jethro Tull, sám jsem úplně nevěděl, na kterou stranu se přiklonit. Srdce rockera mi říkalo: "Ano, běž!" Ta druhá, pochybovačná část mého já (vždyť jsem přeci jen Tomáš), ve mně vyvolávala nejistotu, a to hlavně při vzpomínce na předloňský koncert, ze kterého jsem ve druhé půlce odešel. Nakonec však, i díky mimohudebním okolnostem, ve mně převládl pocit těšení.

Počasí, které vládlo toho večera, bylo opravdu těžce podzimní. Než jsem dorazil do Kongresového centra, dostal jsem z nebe solidní spršku ledových jehliček, které byly zlomyslně směrovány větrem cik-cak do tváře. Snad poprvé v životě jsem vzal zavděk, že se mohu ohřát v chrámu brutalismu, ve kterém se kdysi soudruzi opájeli na svých sjezdech výsledky pětiletek. Je to jako lákat ďábla do kostela, aby se schoval před nepřízní počasí. Příznačně se zrovna psal 17. listopad, kdy naše republika slavila výročí nastolení cesty k demokracii.

Symbolem svobody na konci šedesátých a po celá sedmdesátá léta se pro mnohé stala právě hudba. Kapely hrající všechny možné odnože rocku, včetně Jethro Tull. Pravda, nahrávky této formace vyžadovaly soustředěný poslech a nebyly pro každé uši - vždyť příčná flétna nepatřila k obvyklým rockovým nástrojům. Nicméně opakovaná turné party kolem frontmana, pištce, zpěváka a hlavní duše Jethro, Iana Andersona, dokazují, že základna fanoušků nejen v Česku zůstala velmi silná.

Pondělní večer nebyl výjimkou. Dokazoval to velmi slušně zaplněný Kongresák. Zbývalo jen zaplout do ultrapohodlných plyšových sedadel a nechat se unášet grafickou předehrou vlnícího se moře s názvem kapely. Do toho zněly písně Yes, Marillion, ale i samotných Tull. Když se promítaný obraz rozhýbal a konferenciér ohlásil, že pan Anderson si nepřeje být natáčen, focen a že žádá o zanechání mobilních přístrojů kdesi v útrobách kapes (s výjimkou přídavku, který se směl fotit), bylo jasné, že koncert začíná.

A začal velmi intimně. Prostovlasý Ian, bez obvyklého šátku, jen s harmonikou, společně s novým kytaristou Jackem Clarkem, předvedl bluesovou miniaturku "Some Day the Sun Won't Shine for You" z prvního alba "This Was". Tím odstartoval, trochu nečekaně, sérii písní z této prvotiny, protože následovaly ještě další dvě. Postupně se přidala celá kapela a mohutný, avšak čistý zvuk dal za pravdu, že tento sál se pyšní svojí zvukovou jedinečností.

Pro samotného frontmana to ale znamenalo, že se v celé nahotě projevil jeho handicap - jednak částečná ztráta hlasu, ale hlavně neintonování. Značnou část úvodních písní byl pod tónem."To je tedy začátek," pomyslel jsem si a vytanuly mi vzpomínky na zbabělý útěk z minulého vystoupení. Ale pozor!

Poté, jak mávnutím proutku, přišla změna. Řada přišla na zkrácenou verzi "Thick as a Brick", která v asi sedmi minutách představila hlavní témata této téměř tři čtvrtě hodiny dlouhé skladby. Zde a v následující skvělé "Mother Goose" hlavní satyr přímo exceloval. Geniální a bezchybná hra na flétnu je u toho Mistra asi samozřejmostí, ale pěvecky!? Ian dal vzpomenout na svůj mladistvý tenor a o playback se nejednalo.

Ukázalo se, jakou posilu představuje kytarista Clark. Nejenže bravurně zvládal veškeré kytarové party, dokonce obsluhoval zobcovou flétnu a společně s klávesistou Johnem O'Harou a baskytaristou Davidem Goodierem hlasově významně podporoval svého principála. Jaká to příjemná změna!

Následující klasika "Songs from the Wood" a neskutečná "Bourrée in E minor" byly na nějakou dobu posledními připomínkami největších pecek tohoto souboru. Ty nejzásadnější samozřejmě přišly na konci vystoupení, ale je pravdou, že z playlistu vypadly některé velké koncertní jistoty. Třeba "Heavy Horses" nahradil "Weathercock".

Mohli bychom jmenovat i další kompozice, ale Anderson dal po právu velký prostor trojici posledních tullích kolekcí a méně hraným písním, třeba "Budapest". Nový materiál dozrál a naživo vyzněl velmi dobře, včetně zpěvu. Vlastně celá druhá polovina krásně hudebně propojovala současnost s minulostí bez nějakých významných zadrhnutí.

Končilo se asi nejslavnější skladbou "Aqualung", která dostala jakousi reminiscenční předehru. Vznikl z ní téměř desetiminutový progrockový epos. Přídavková "Locomotive Breath" bohužel pěvecky jen vzdáleně připomínala známou silnou píseň. Na druhou stranu, pokud si tento kus obecenstvo stále žádá, má ho mít, ale Ian zde podal asi nejspornější hlasový výkon.

To však nemohu napsat o naprosto precizní kapele a jedině chválit mohu i zvuk, který nabídl až vinylové vyznění. To se musí slyšet! Jednotlivé písně doprovázely klipy, ať už jen jako grafické vizuální ambienty, nebo rovnou animované příběhy, které skvěle dokreslovaly atmosféru.

Je neuvěřitelné, že jméno Jethro Tull existuje na hudební scéně padesát osm let - a skupina stále tvoří. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na letitou historku, kdy se Ian Anderson nechával na pódium přivézt na kolečkovém křesle jako připomenutí titulní písně z alba "Too Old to Rock 'n' Roll: Too Young to Die!", aby z něho poté energicky vstal a začal dout do své příčné flétny. To bylo přibližně před třiceti lety.

A nyní? Ten chlap má stále energie na rozdávání! Postoj na jedné noze, poskakování, pitvoření. Vydává ze sebe opravdové maximum ku spokojenosti návštěvníků.

Vrátím se k původní otázce: jít, či vynechat? I přes nepopiratelný a očekávaný handicap protagonisty převládá jednoznačná odpověď: Udělal jsem dobře! Zvuk kapely, brilantní výkony všech hudebníků a Andersonova nezdolná energie vytvořily celek, který mě usadil. Odcházel jsem domů plný dojmů a musím konstatovat, že to bylo nejlepší a nejúplnější vystoupení Jethro Tull, jaké jsem kdy viděl. Flétna prostě stále hraje prim a ten jurodivý pištec ještě neřekl poslední slovo.