Jamie Cullum už pěknou řádku let platí za hudebního nadšence a showmana, jehož cit pro jazzový feeling se stal jeho rozpoznávací charakteristikou. Coby zručný pianista s nepřeslechnutelným hlasem s každým live streamem nebo koncertem láme ledy a strhává všechny na svou stranu. Už 12. listopadu zahraje v Praze.
Když v roce 1999 vyšla jeho prvotina "Heard It All Before", nejspíš by nikdo nehádal, že jeho kariéra dojde takto daleko.
Jamie Cullum ji natočil za pouhých 480 liber, náklad pěti set kusů byl rychle pryč a dodnes zůstává těžce sehnatelnou raritou. Přinesla mu však vstupenku na desku "Songs Of The Summer" Geoffa Gascoyneho.
Brány na velká koncertní pódia se mu začaly pomalu otevírat, stejně tak vznikaly studiové nahrávky, které s vlastní noblesou rozšiřovaly povědomí o jeho téměř bezmezném talentu. Nadšení nejen pro jazzové standardy dokázal přetavit v poznávací rys, který bortil žánrové mantinely.
Jeho poslední album "The Pianoman at Christmas" sice vyšlo již před dlouhými pěti roky, to mu však nebrání zásobit své fanoušky nekonečnou sérií streamů "The Song Society", ve které po svém přepracovává své oblíbené tracky napříč hudební historií. Na BBC Radio 2 má nepravidelnou rozhlasovou show "The Jazz Show with Jamie Cullum" a často se navrací na koncertní štace.
Ta nejnovější jej opět dovede i do Prahy, kde zahraje ve středu 12. listopadu v O2 universu. O support se mu postará dvojice
Bára Poláková a
Štěpán Urban.
"Heard It All Before" je z výše uvedených důvodů občas mylně zatajována a za debut se bere následná "Pointless Nostalgic" z roku 2002, která v plné síle ukázala, jaký - zejména aranžérský - um v sobě tehdy třiadvacetiletý Jamie ukrýval.
V jeho kariéře sehrál důležitou roli i bratr Ben, s nímž skládal i čistě autorské písně, zde konkrétně titulní věc "Pointless Nostalgic" a lehce ironickou "I Want To Be A Popstar". Mezi velmi variabilní sestavou, jež prošla zevrubným sítem výběru, uvázla i singlovka "High And Dry", která patří do katalogu
Radiohead, přesněji pochází z jejich druhé studiovky "The Bends". Cullum a spol. ji přetransformovali do komornější aranže.
What A Difference A Day Made |
"What A Difference A Day Made" otevírala nahrávku
"Twentysomething", která jej díky vydání na velkém labelu skutečně (a konečně) uvedla do celého světa. Vedle coverů "The Wind Cries Mary" (
Jimi Hendrix) nebo "Lover, You Should Have Come Over" (
Jeff Buckley) se nenápadně rozmnožily i vlastní věci, přesto zpěvák nechtíc primárně přitahoval pozornost svými předělávkami, do nichž vkládal nemálo ze sebe.
Tehdy taktéž vznikl onen trademark
Sinatra v teniskách, který on sám dodnes spíše nenávidí a příliš se k němu nehlásí. Jen by asi souhlasně odkýval, že spolu s
Norah Jones tehdejším mladším ročníkům otevřel oči a rozšířil obzor při poslechu nejenom jazzových standardů.
Zájem o "Twentysomething" neutuchal, pomohly tomu i Benova "These Are The Days" a ještě více Jamieho "All At Sea", jež se dočkala i singlového vydání. Obohacená reedice tohoto počinu proto na zveřejnění nečekala příliš dlouho. Uvedla ji coververze "Everlasting Love", tedy evergreenu, který se snad dočkal nejvíce předělávek - včetně těch od
Sandry nebo
Glorie Estefan.
Avšak Jamie dal této skladbě šmrnc a neskutečnost lehkost a rozvernost, k popularitě taktéž vypomohlo zahrnutí na soundtrack k bijáku "Bridget Jonesová - S rozumem v koncích". Koncertní um Cullumova tria, jehož součástí tehdy byli Sebastiaan De Kromm a již zmíněný Geoff Gascoyne, zaznamenalo DVD
"Live At Blenheim Palace", které důkladně shrnulo tuto etapu.
Následné album
"Catching Tales" pak mnohé překvapilo, neb své kormidlo dosti otočilo do popovějších a experimentálnějších vod. Autorský tým posílil třeba
Guy Chambers a produkčně do výsledku vehementně promluvil i Stewart Levine: měl prsty i v "Twentysomething" a Dan the Automator.
Ve finále z toho vzešla Cullumova asi dosud nejpestřejší kolekce, jež ukázala, jak dokáže být žánrově rozkročený s lehkostí sobě vlastní. Singly "Get Your Way", "Mind Trick" a "Photograph" jen stvrdily, že právě on hravě boří hranice moderního jazzu, fúzuje několika směry a chce docílit toho, že hudba může být velmi univerzální bez ohledu na to, jestli ji hrajete pro čtyřicet lidí v malém klubu, nebo na vyprodaných stadionech.
Dvojice počinů
"The Pursuit" a
"Momentum" nastolený trend z "Catching Tales" jen rozmělnila a držela si crossžánrový standard v umělcově vlastní optice, při stálém mixu coverů (vybraných s citem) a vlastních tracků. Avšak nemálo fanoušků mu již neodpustilo, že se příliš snadno vzdal svých jazzových kořenů a poohlížel se spíše po jiných hudebních vavřínech.
"Momentum" ve své rozšířené verzi překvapilo odvahou pustit se do přepracování "Unison" ze zpěvníku
Björk. Naopak "The Pursuit" dalo Jamiemu kompozici "Mixtape", která svým optimistickým sevřením a zápalem napevno na několik let zapadla do jeho koncertních setlistů a hravě s ní zvládal zvednout celé haly na nohy.
Don't Let Me Be Misunderstood (feat. Gregory Porter) |
Sedmá řadovka
"Interlude" byla vyslyšením výše zmíněných přání a návratem k jazzovým variacím. Zároveň představovala i transformaci toho, co tento chlapík pravidelně předvádí naživo. Vedle klasik
Raye Charlese, Randy Newmana a Dizzy Gillespieho tu na vás nečekaně vyskočí i "The Seer's Tower"
Sufjana Stevense.
Hostovali zde
Laura Mvula a
Gregory Porter, s nímž Jamie zazpíval legendární "Don't Let Me Be Misunderstood", jež patří ke klenotům Niny Simone. Mimochodem, zmíněný Gregory Porter se taktéž celkem záhy objeví v Praze, jeho vystoupení můžete očekávat 20. ledna 2026 opět v pražském O2 universu.
All I Want For Christmas Is You |
Zatím posledními záseky v jeho diskografii se staly kolekce "Taller" a v úvodu vyřknutá
"The Pianoman at Christmas". Obě opět čerpají spíše z crossoveru a prolínají se na nich převzaté věci s těmi vlastními. "Taller" je částečně osobnější zpovědí z jeho životních peripetií a nástrah spojených s manželstvím. "The Pianoman at Christmas" oslavuje Vánoce v netradičním pojetí. Obě však propojuje ona série "The Song Society".
Z této éry, když se nám to vánoční šílenství přibližuje, si připomeňme "All I Want For Christmas Is You". Originál
Mariah Carey i mně už často leze na nervy, někomu spíše vadí kvůli filmové sekvenci z "Lásky nebeské", ale věřte, že díky verzi
Jamieho Culluma této písničce nakonec dáte ještě jednu šanci. A záleží čistě na vás, zda pro vás on sám zůstává stále tím
Sinatrou v teniskách nebo radši vezmete v potaz jeho talent a dáte na jeho vlastní slova.