Neopunkoví Selfish z Tuchlovic u Kladna vydali v rámci své hyperprodukce novou, tentokrát jíž regulérní velkou desku "14 kg nadhozem". Oproti letům minulým se zlepšily hudební výkony, nápady, přibylo rozvážnosti. Prostě z nich roste zdatná odpověď Česka slovenským Inekafe.
O skupině
Selfish jste se již mohli na stránkách musicserver.cz něco málo dočíst. Přinesl jsem zde recenzi jejich posledního dema
"Romantickej typ", zmínil jsem je také v reportáži z loňského
iFestu. Vždy jsem o nich referoval pozitivně a zdá se, že tento kolorit nebudu muset porušit ani v případě debutové desky "14 kg nadhozem", která vyšla před pár týdny na značce Cecek Records. Středočeši na ní sice neobjevili Ameriku, ani nezodpověděli otázku, jestli
Elvis pořád žije, zato poodkryli tajemství
Yoko Ono a zlatkavého úspěchu
Green Day.
Recenzo-rozhovor "Romantickýho typu" byl zakončen slovy
"Do budoucna bysme chtěli hrát více koncertů, aby se o nás a o tom, co děláme, dozvědělo co nejvíc lidí. Dalším cílem je vydání nahrávky u co nejlepšího vydavatelství a hlavně bysme se tou naší hudbou chtěli pořád tak skvěle bavit jako doteď!" Já jsem poté jen dodal, že doufám, že jim vyjde alespoň ta zábava. A hle, kapela funguje, vydala desku u firmy sice malé, ale pořád lepší než žádné, a
Selfish hlavně evidentně zrají jako víno.
"14 kg nadhozem" má oproti "Romantickému typy" jednu velkou výhodu - kapela se více soustředila na výběr skladeb, takže už nejsme svědky devatenáctidílného tak trochu přeplácaného disku, ale vyvážené melopunkové sbírky. Kolekce, která potvrzuje nejen skladatelský potenciál souboru, nýbrž i jeho smysl pro humor, jeho slabiny, jeho zkušenost a zároveň nezkušenost. Že je kvalitnější zvuk, čistější, ostřejší, krystaličtější, to jistě nepřekvapí, zlepšily se ovšem nejen mašinky, ale také pracky hudebníků. Podstatně suverénněji konstruují svoje písně, nechávají je prolínat do větší žánrové šíře. Třeba hned první "A všechno bude zase fajn" přejde absolutně plynule z hutnější riffové kytarovky ve standardní punkovou strukturu.
K neopunkové vlně, k níž se
Selfish hrdě hlásí, patří neodmyslitelně melodické refrény, proto tolik úspěchů. Kladenští punkeři ovšem nejsou zdaleka tak poplatní rádiovému éteru, jako mnoho jejich zámořských spřízněnců. Ano, pecky "Deníček" (mimochodem s hodně povedeným textem) nebo "Maják" by z partesu mohly rotovat nejenom rockovým éterem, jinak ovšem
Selfish staví na komplexnějším přístupu. Nemalou roli hrají texty, které se pohybují kdesi v hranicích pohoda-jazz-ženský-společnost. Jsou prodchnuty velkou nadsázkou, humorem a nadhledem. Ne pokaždé se ale
Selfish trefí do černého. Například "Wjetnamci" se zbytečně vystavují riziku rasistické jednostrannosti, "A všechno je zase fajn" čpí levným misogenizmem.
Není pochyb o tom, že
Selfish natočili výtečnou neopunkovou desku. Když ji srovnáme s novinkou
Inekafe, digitální tabule ukáže vyrovnané skóre. Slováci mají větší čich na melodii, Češi se zase nebojí vícera přesahů mimo punk. Dohromady tvoří ale zajímavý pár a vidět je společně na koncertě (což není nikterak nemožné) bude jistě nadmíru příjemnou záležitostí.
PS: Jak je u podobných desek a skupin běžné, na extra datové stopě najdete spoustu bonusového materiálu, včetně několika starších písniček, fotek, článků apod.