Legenda nečeká. A v případě Jethro Tull to platí dvojnásob. Kapela, která je v podstatě synonymem pro svého zakladatele, skladatele a nenapodobitelného frontmana Iana Andersona, se 17. listopadu 2025 vrací do pražského Kongresového centra. A klidně - vzhledem k úctyhodnému věku jurodivého pištce (sedmdesát osm let) - to může být naposledy. Pro mnohé jde o srdeční záležitost, kterou si nemohou nechat ujít, ale pro jiné se nabízí otázka: "Má to ještě smysl?"

Odpověď může být překvapivě snadná. Pokud vyrazíte na Jethro Tull, nepůjdete jen za nostalgií. Zavítáte na koncert kapely, která zažívá nečekané tvůrčí znovuzrození a která i po padesáti sedmi letech hraje s energií, jež dalece přesahuje běžné vzpomínkové turné.

---

Co očekávat a na co se připravit?

Buďme upřímní a pojmenujme rovnou toho příslovečného slona v místnosti. Ano, Ian Anderson přišel o svůj mladistvý tenor. Už před lety veřejně přiznal, že trpí chronickou obstrukční plicní nemocí (CHOPN), která mu nevratně poškodila hlasivky. Signály hlasové indispozice jsou letité a nelze je ignorovat.

Opravdu na tom ale tolik záleží? Pokud chcete slyšet "Aqualung" zazpívaný stejně jako v roce 1971, budete zklamáni. To je ale ten asi jediný důvod, proč nejít.

Pokud totiž zamíříte na vystoupení s tím, že uvidíte koncert hudby Jethro Tull, budete nadšeni. Anderson si našel novou, nižší hlasovou polohu, která spíše připomíná dramatické vyprávění či talk-singing. Hlavně ale zůstává absolutním maestrem ve hře na flétnu, skvělým showmanem a především geniálním skladatelem, který se obklopil špičkovými muzikanty. Koncerty formace nadále stojí na neuvěřitelně precizní souhře, famózních instrumentálních výkonech a síle nesmrtelných skladeb.

---

Zlatá éra (1968 - 1980)

Dvě éry, jeden génius - i tak by se dala charakterizovat historie této hudební legendy. Kariéru Jethro můžeme přehledně rozdělit na dvě velká období.

To první definovaly progresivní rock a také folk-rock. Začalo to bluesovým debutem "This Was" (1968), ale skutečný zlom přišel s alby "Stand Up" (1969), kde se poprvé objevila slavná flétnová adaptace Bacha "Bourrée", a samozřejmě s počinem "Benefit" (1970).

"Aqualung" z roku 1971 přinesl komerční průlom. Šlo o nahrávku plnou kontrastů mezi těžkými rockovými riffy ("Aqualung" či "Locomotive Breath") a křehkými akustickými baladami. Stala se základním kamenem rockové historie.

"Thick as a Brick" (1972) naopak platí za vrchol progresivního rocku. Jediná, třiačtyřicet minut dlouhá skladba, dodnes považována za mistrovské dílo komplexnosti a muzikálnosti. A vyzdvihnout si zaslouží i "Songs from the Wood" z roku 1977. Dokonalé spojení s přírodou a britským folklórem. Nádherně melodické, chytré a nadčasové album.

Abych učinil spravedlnosti za dost, v tomto období nelze, snad s výjimkou studiovky "A Passion Play" , která vyžaduje jistou trpělivost a soustředěný poslech, sáhnout vedle. Však titulní písně z "Heavy Horses" či "Too Old to Rock'n'Roll: Too Young to Die!" mluví za vše. Další chytlavé a celkově zajímavé písně jistě objevíte i na "War Child" či "Stormwatch", jehož předobrazem byla kolekce "Minstrel In The Gallery".

A klipy? Podívejte se na jakýkoliv živý záznam "Locomotive Breath" nebo "Thick as a Brick" z poloviny sedmdesátých let. Je to čirá, divadelní a nespoutaná energie.

---

Doba experimentů a návratů (1981 - současnost)

Po odchodu klíčových členů na konci sedmdesátých let se Anderson pustil do experimentů. Osmdesátá léta se nesla ve znamení syntezátorů.

Toto období přineslo i některé kontroverze. Pokud chcete vědět, kde Tull šlápli vedle, poslechněte si album "Under Wraps" (1984) - čistý synthpop s automatem na bicí. Mnoho fanoušků to chápalo jako zradu, i když z dnešního pohledu se vlastně jedná o zajímavou vzpomínku na dobu vzniku.

Některé zásadní úspěchy a vrcholy paradoxně přišly právě v této éře. V roce 1989 získali Jethro Tull za album "Crest of a Knave" (1987) cenu Grammy v kategorii Nejlepší hardrockový/metalový výkon, kde porazili favorizovanou Metalliku. Tento moment vstoupil do dějin jako jedno z největších překvapení Grammy. Dílo samotné (a hit "Steel Monkey" či "Budapest") přitom představují skvělý návrat k rockovým kořenům, silně ovlivněný stylem Dire Straits.

---

Znovuzrození bez Martina Barreho

Kolem roku 2011 se cesty Iana Andersona a jeho věrného kytarového souputníka Martina Barreho rozešly. Flétnista a zpěvák v jedné osobě v podstatě kapelu rozpustil a následující roky vystupoval pod svým jménem. Mnozí fanoušci to brali jako definitivní konec jedné hudební legendy.

O to větším překvapením byl návrat ke značce Jethro Tull s novou, omlazenou sestavou (v podstatě Andersonovou sólovou skupinou). A co víc - přišla erupce kreativity. Po dlouhých devatenácti letech ticha vydala formace tři nová alba v neuvěřitelně rychlém sledu:

"The Zealot Gene" (2022) znamenalo skvělý návrat, který kritika přijala s nadšením. "RökFlöte" (2023) bylo koncepčním počinem založeným na severské mytologii, kde Andersonova flétna hraje hlavní roli. Zatím poslední "Curious Ruminant" (2025) stvrdilo, že frontman má stále co říct.

Nová sestava je instrumentálně brilantní. Ačkoliv mnozí (včetně mě) teskní po ikonickém stylu Martina Barreho, nelze popřít, že současná kapela hraje s obrovským nasazením. Nový kytarista Jack Clark, který na začátku roku 2024 nahradil neméně skvělého Joea Parrishe-Jamese, zvládá starý i aktuální materiál s technickou bravurou a respektem k originálu.

---

Verdikt: Proč jít?

Nenechte se mýlit: Koncert Jethro Tull v Praze nebude jen dojemným ohlédnutím za minulostí. Půjde o večer plný života a oslavu hudby, která je komplexní, ale zároveň chytlavá. Uslyšíte zásadní skladby rockové historie, ale také silný nový repertoár, který dokazuje, že tvůrčí jiskra Iana Andersona rozhodně nevyhasla.

Uvidíte ikonu, kde se odmítá stát jen exponátem v muzeu. Ian stále předvádí onen satyrský postoj na jedné noze, když zaduje do své flétny. Tento jedinečný skladatel a jeden z nejlepších flétnistů světa dokáže i s hlasovým handicapem předvádět skutečné mistrovství. A to za návštěvu rozhodně stojí.