Vagóny pražského metra si v pátek 17. října večer příliš neodpočinuly. Zatímco mladší posluchači vystupovali na zastávce Nádraží Holešovice, kde davy lidí mířily na Yungbluda, přičemž jejich tancechtivější souputníci jeli zase na Křižíkovu, aby podpořili další návrat skupiny Parov Stelar do Česka, ti starší vystupovali pro změnu na Vyšehradě. Slůvko starší je v tomto případě třeba zdůraznit, neboť ať už se nám to líbí, nebo ne, na Dianu Krall ve velkém mířili diváci věkové kategorie s pětkou na začátku, ne-li ještě starší. Oproti tomu třeba lidé, kteří se narodili v tomto tisíciletí, tam snad neměli ani jediného zástupce.

A to svědčí o jediném: jazz vymírá. Jeho výraznější ústup ze slávy nás samozřejmě nečeká zítra ani za pět let a ještě stále naštěstí platí, že scéna je bohatá a lze si vybírat. Ale tvářit se, že se tak neděje, by bylo popíráním reality.

Žánrové superstar typu Herbieho Hancocka stárnou spolu se svým publikem a i ten Jamie Cullum, svého času vzývaný jakožto hlavní zástupce mladé generace, která k jazzu přiláká puberťáky, už oslavil šestačtyřicet let. Jeho kolegové Chris Thile či Kamasi Washington mají jen o dva roky méně a také Esperanza Spalding už si zvyká na to, že její věk začíná čtyřkou. Jeden z mála třicátníků, stále slavnější Jacob Collier, to břemeno na svých bedrech celé asi neunese.

Ač na to samozřejmě nevypadá, Dianě Krall letos bylo šedesát. V našich končinách hrává kanadská zpěvačka a pianistka často a zvlášť sál Kongresového centra zná velice dobře, neboť zde vystupovala v letech 2023, 2016 nebo třeba už 2012. Její letošní představení však proběhlo v mírně okleštěném provedení. V první řadě s sebou nepřivezla žádné nové album, zatím poslední "This Dream Of You" vyšlo už před dlouhými pěti lety a při koncertě z něj vytáhla kupříkladu jednu z mála svižnějších věcí jménem "Just You, Just Me", pocházející původně z repertoáru Jesseho Greera a také z muzikálu "Marienne" z roku 1929.

Ani jiní zástupci koncert co koncert se proměňujícího setlistu však nebyli o mnoho mladší, ostatně na přepracování dekády starých písní si zpěvačka postavila kariéru. V sále s tlumenými světly, které měly za celý koncert mód velmi tmavé nebo ještě tmavší, však vystoupila jen s pouhými dvěma kolegy - basistou Sebastianem Steinbergem a bubeníkem Mattem Chamberlainem. Výsledné trio nástrojů tak pochopitelně nedokázalo dát setu patřičnou barvitost a dynamiku a i sebepozornější posluchači po čase začali svou pozornost lehce ztrácet.

Zpěvačka toho obecně mnoho nenamluvila - a když už, působilo to překvapivě docela zmateně. Scházely jasné myšlenky, pointy nebo alespoň základní informace o tom, že následující skladba se jmenuje tak a tak. Označit její promluvy za nesouvislé blábolení by znělo až neuctivě a takový výraz se k dámě jejího kalibru skutečně nehodí, ale pokud dáme stranou fanouškovství a zhodnotíme to střízlivě, můžeme minimálně konstatovat, že povídání není její silnou stránkou, což ostatně sama u jedné ze svých děkovaček přiznala.

Vystoupení zahájila "Almost Like Falling In Love" z repertoáru Fredericka Loewea, následovala "All Or Nothing At All", za níž stojí Jimmy Dorsey And His Orchestra. A ani další přehrávané skladby, i vzhledem k omezeným výrazovým prostředkům, nevyčnívaly z hezky zarovnaného balíčku karet s podobnou náladou, atmosférou a drobnými vyhrávkami. Sólovalo se pochopitelně takřka neustále, a ačkoliv diváci různá místa oceňovali zdvořilým potleskem, večer zkrátka stále plynul v podobném, tedy velice pomalém tempu.

Člověk si u toho tak nejednou vzpomněl na jinou dámu - Beth Hart. Ta sice není jazzovou muzikantkou v pravém smyslu toho slova, neboť kromě tohoto stylu hraje i blues, rock a další žánry, její živočišnost a rtuťovitost ale koncertům dodává přesně ten švih a břink, který v Kongresovém centru trochu scházel. Následkem toho dokonce někteří návštěvníci začali lehce podřimovat.

Manželka Elvise Costella, která zde zavzpomínala na společně napsanou píseň "The Girl In The Other Room", k tomu zapěla i další letité skladby - oproti studiové podobě přepracovanou a zeštíhlenou "I've Got You Under My Skin" Colea Portera či "They Can't Take That Away From Me" George Gershwina. Před standardem "Honeysuckle Rose" připomněla, že její táta sbíral desky Louise Armstronga a máma zase klasiku, a tak se doma často zpívalo.

Základní část vystoupení zakončila krátce po prodloužené klasice "Do Nothin' Till You Hear From Me" cestovatelská "Route 66" od Bobbyho Troupa, v přídavku se loučila hned dvěma písněmi - tou první, tedy "The Look Of Love" od Burta Bacharacha, končívá běžně, tu druhou už můžeme považovat za bonusovou.

Tečku poměrně monotónnímu, byť pěknému a muzikantsky kvalitně odvedenému koncertu bez výraznějších ostnů dodala při odchodu ze sálu postarší paní, která na adresu kolem procházejících a patrně nedostatečně snobsky oblečených lidí prohlásila na celé kolo: "To je takový Buranov, ty český lidi!" Návrat do reality, jak má být.