V našem posledním rozhovoru jsi řekl: "Češtiny jsem se vždycky z nějakého důvodu bál. Nevěřil jsem si v tom. Člověk se musí zlepšit, zvyknout si, vyzpívat se. Chce to nějaký čas, není to hned. Hledal jsem tu správnou cestu. Na další desku už ale posluchači rozhodně nebudou čekat šest let." Jak to teď máš, zlepšilo se to? Cítíš se s druhou studiovkou v češtině jistější? Utvrdil ses v tom, že jsi na správné cestě?

Mám radost, že jsem to stihl dřív, jak jsem slíbil! Tuhle řadovku jsem psal a nahrával jen rok a půl! Jak napovídal název té minulé, "Trhám mraky", ty strachy zůstaly za mnou. Srovnávání s anglicky zpívanou tvorbou se člověk úplně nezbaví, ale už to tolik neřeším. Nejvíc mě těší, že moje hudba teď víc rezonuje s posluchači. Na koncertech i při poslechu doma. Jsem si jistý, že jsem se vydal na správnou cestu. Píšou mi i lidé, kteří dřív nerozuměli anglickým textům. Teď je oslovuje i význam, nejen nálada. A to je skvělé. Za to nejdůležitější ale považuju, že to baví mě. Pak to může bavit i ostatní.

A angličtiny se samozřejmě nevzdávám. Ostatně velmi brzy se objevím na jednom anglickém featu. Další album ale natočím zase v češtině.

Už jsi nakousl, že nahrávka vychází rok a půl od té poslední. Co se stalo, že se celý proces tak urychlil?

Špunt byl prostě odšpuntován. Minulá studiovka (smích) "Trhám mraky" vznikala šest let, a i proto byla zvukově poměrně různorodá. Teď více tíhnu k akustickému zvuku. Hodně tomu pomohla spolupráce se Štěpánem Urbanem. Lidsky i muzikantsky jsme si sedli. Dokonce se mnou začal hrát v kapele. Proces byl rychlejší a přirozený. Psalo se snadno. Uteklo to jako voda. A musím zmínit i krásnou spolupráci s Matějem Soukupem, který desku produkoval.

Kde jste se vlastně se Štěpánem potkali?

Poprvé jsme se viděli v roce 2016 na večírku Warner Music. Prý jsme se tam potkali, ale já si to moc nepamatuju. Ne že bych byl opilý, jen je to už dávno! V roce 2020 mi Štěpán napsal, jestli bych si s ním nezazpíval jeho píseň "Bílé šaty". A v roce 2023 jsem ho zase já přizval k sobě do skladby "Trhám mraky". Společně jsme pak napsali "Za Staromákem". Od té doby tvoříme spolu. Je to moje krevní skupina a mám štěstí, že ho mám.

Nekonkurujete si trochu, když děláte podobný styl hudby?

Ne. Jako kamarádi se dokážeme podpořit a pomoci si. Ega necháváme být. Myslím, že kdyby napsal nejlepší písničku a cítil, že ji mám zpívat já, dal by mi ji. A já jemu taky.

A co udělat společnou desku?

Ten nápad už padl a velmi pravděpodobně se někdy uskuteční!

Prý máš spoustu nápadů, klidně na dvě další nahrávky. Ta další by mohla být ještě akustičtější a rád bys přizval i hosty - třeba Anetu Langerovou nebo Tomáše Kluse. O Anetě jsme se bavili už posledně, ale co ten Tom?

S Tomášem jsme už v roce 2016 hráli na Andělech písničku, kterou jsme spolu napsali pro přímý přenos. Mám jeho tvorbu rád.

Přijde mi úplně přirozené spolupracovat s lidmi, které obdivuju a kteří mě inspirují.

O inspiraci vypráví tvůj úplně první singl - megahit "I Have No Inspiration". K desetiletému výročí jsi ho znovu přezpíval a pozval sis k tomu Rodana. Proč právě jeho?

Zkusil jsem napsat Georgi Ezrovi, Passengerovi nebo Mumfordům. Sheeranovi ne. (smích) Nikdo mi neodpověděl, ale člověk to musí zkusit. Jeden známý americký interpret ale zareagoval, jenže termínově to bohužel nevyšlo. Nakonec jsme to udělali s Rodanem. Je jeden z mála českých zpěváků, se kterým jsem si dovedl představit tenhle song zpívat. Má v sobě lehkost a krásně zabarvený hlas.

Máš takové sebevědomí, že píšeš tak slavným jménům?

Nikdy nevíš, co se může stát! Když jsem napsal tomu americkému hudebníkovi, vyklubala se z toho pro mě malá role v jednom velkém seriálu na Netflixu. Zatím o tom nemůžu víc mluvit. Kdybych ho tehdy neoslovil, nestalo by se to. Stejně tak jsem kdysi napsal Markétě Irglové a vznikla z toho písnička. Občas i mně se někdo ozve s prosbou o feat. A když mě to baví, jdu do toho!

V české verzi zazněla skladba v seriálu "Kamarádi". Jak se tam dostala?

Oslovila mě agentura s tím, že hledá hudbu pro seriál. Souhlasil jsem. Vypadlo z nich ale, že písničku chtěli v češtině. Zasmál jsem se a řekl, že to není možné. Měl jsem v hlavě, že to musí být doslovný překlad originálu. Zkoušel jsem to, ale nefungovalo to vůbec. Pak jsem opustil téma inspirace a najednou to šlo zlehka. Byla to velká výzva a ty já rád! Výsledek mě i po více než roce těší.

A láká tě víc filmová hudba?

Hodně. Kdybych na to měl jen víc času… Mám doma spoustu instrumentálních nápadů, které by se hodily k filmu nebo seriálu. V budoucnu bych to rád vyzkoušel.

Aktuální řadovka se obešla bez hostů. Řekly si o to písně samy?

Už to vypadalo, že "Už se mi zase dobře vstává" bude duet, ale nakonec jsme si to rozmysleli. Na další desce bych rád víc spolupracoval. Ať je to zase jiné a má to energii i někoho dalšího. Kromě Štěpánových vokálů je tahle studiovka čistě moje.

Jednotlivé skladby jste prý nahrávali na zajímavých místech. Na jakých? A šlo o záměr, nebo to vyplynulo spontánně?

Spontánně. Pronajali jsme si chalupu u Sirákovického rybníka. Majitel byl překvapený, že se tam tentokrát netrénuje v pití, ale tvoří hudba. Nahrávali jsme tam, kde nám bylo dobře. Bez tlaku velkého studia. Hodně lo-fi, přirozeně, po svém. Točili jsme též v Matějově zahradním domku.

Když jsi vybíral název, zvažoval jsi i pojmenování "Louka" podle závěrečného songu. Co rozhodlo?

"Občas to tak mám" je pro mě důležitější. Líp vystihuje celé album. Šlo o první píseň, kterou jsme se Štěpánem a Matějem začali tvořit.

Mám hledat za názvem i jiný význam, jako tomu bylo dřív?

Každý má období, kdy se mu daří víc a kdy míň. Věřím v to, že se člověk musí starat o to, aby mu bylo dobře. Někdy je potřeba zastavit se, vrátit se do sebe a připomenout si, kdo je. "Občas to tak mám, že sám sebe poznávám. Občas to tak mám, že sám sebe poslouchám." Tohle uvědomění odstartovalo celý tvůrčí proces psaní desky.

Tvůrčí jsi rozhodně byl. V klipu "Chtěl bych se vrátit" zpíváš refrén pozpátku. Jak moc to bylo náročné?

Nejednalo se o nic těžkého. Zpíval jsem naštěstí jen refrén. Točili jsme to i v Praze na Náplavce a já tam do toho před cizími lidmi žblebtal úplné jazykové nesmysly. Bylo to ukázkové vystoupení z komfortní zóny.

Na minulém albu jsi věnoval písně svému synovi a tátovi. Najdeme tu teď něco podobného, viz třeba "Na slepé mapě"?

"Na slepé mapě" posluchači možná vnímají jako milostnou píseň, ale pro mě hovoří o něčem jiném. "Chtěl bych jednou naposled na slepé mapě najít sebe a pak změnit svět." Tím nemyslím měnit svět, ale sebe. Když zlepšíš sebe, zlepšíš i svět kolem. Jak prosté. A pak tam zpívám: "Ale my dva se pořád míjíme, přitom spolu před zrcadlem každé ráno stojíme." To je o těch dvou rozlišných já v nás.

V "Už se mi zase dobře vstává" cítím rozchodovku...

To je možná nejvíc emotivní píseň z desky. Brácha mi po jejím poslechu hned volal, jestli je u nás doma všechno v pořádku. Je. Nejde o úplně autobiografickou píseň. Měl jsem takový tklivý motiv na klavír a vzpomněl jsem si na jeden dávný příběh. Zároveň se kolem mě všichni v tu dobu rozcházeli a prožíval jsem to s nimi.

Pro již dříve vydaný singl "Nona" jsi zvolil netypické pojmenování. Co si mám pod ním představit?

Má víc významů. Je to kavárna na Nové scéně Národního divadla. Když přidáš ještě jedno n - nonna -, znamená to v italštině babička. A v římské mytologii se jedná o bohyni osudu. V hudbě je to zase devátý hudební interval skládající se z oktávy a sekundy. A teď si vyber!

"Louka" začíná pískáním. Je pro tebe těžké se na to při koncertech soustředit?

Ani ne. Já si pískám pořád. Pískáním často a snadno nacházím super melodie. A říká se, že kdo si píská, má dobrou náladu, že jo?

Souhlasím. Ale chmury mi dělá gramatická chyba v názvu songu "Víš na co teď myslím". (smích) Proč tam chybí čárka?

Hezký postřeh! Od prvního demáče jsem to psal bez čárky. Když jsem na to byl upozorněn, už mi tam vadila. Je to záměrná chyba, ale říkám si, že to je jenom písnička, a ne slohovka. (smích)

Za vizuálem stojí Kate Jakešová. Jak se protnuly vaše cesty?

Když jsem hrál před koncertem Eda Sheerana, přišla za mnou nějaká paní a říkala, že má dceru, která dělá hezkou grafiku. Já jen přikývl a moc jsem to neřešil. Vyfotili jsme se, dcera to pak dala na Instagram a označila mě. Rozklikl jsem její profil a spadla mi brada. Hned jsem jí napsal a zeptal se, jestli bychom něco nevymysleli. Mám pocit, že její pohled krásně vystihuje ty moje písničky a jejich nálady. Postupně pak spojila všechny singly do jedné finální vizuální linky. Mám z této spolupráce obrovskou radost.

Tato deska mi přijde smutnější než ta předešlá, přitom vím, že je o naději.

To je v pořádku. Vnímám ji více jako nadějeplnou. Ale od toho jste tady vy, posluchači, abyste si v tom našli to svoje. Snažím se poslední dobou psát víc o naději než o trápení. Toho máme ostatně každý dost.

Písně představíš na turné "Zblízka". Jak název napovídá, půjde o komornější koncerty. Řekly si o to ty skladby?

Chci být tentokrát lidem co nejblíž. Budu hrát jen sám s kytarou. V Praze se ke mně 28. října v Malostranské besedě přidá Štěpán Urban. Na všech zastávkách si uděláme takový malý obývák. Komorní, blízký koncert.

V poslední době se často ocitáš v pozici hosta. Nevadí ti, když předskakuješ jiným interpretům?

Ne. Naopak. Přijde mi to jako skvělá příležitost ukázat svou hudbu lidem, kteří by ji třeba jinak neobjevili. Je to sice mnohdy náročná role, ale mě baví. Kolikrát mi přijde, že jsem prostě na svém vlastním koncertě. Například publikum Kateřiny Marie Tiché jsem vnímal opravdu jako svoje vlastní. Bylo to s ní skvělé turné a jsem moc vděčný za to, že mě přizvala.