Neměla jsem žádná velká očekávání, ale bylo to prostě boží! Za rok mi bude čtyřicet, takže jsem nemohla minout šílenství, které se kdysi kolem čtyř kluků z Litvínova točilo. Vystihli správný okamžik - český trh zrovna prahl po vlastní verzi boybandu, jaké už pár let frčely v Anglii a Americe. Fungovalo to dokonale. Každý song trefil cíl, každá holka měla svého oblíbence a některé na koncertech i omdlévaly.

Tehdy byli čtyři - Vašek, David, Aleš a Martin. Po mnoho eskapádách toho posledního jmenovaného už ale roky vystupují ve třech. A vůbec to nevadí. Martin totiž většinou působí, že má dost práce sám se sebou - sláva a drogy ho semlely. Zato ostatní zářili. Zrají s elegancí a hlavně Vašek je pořád fešák, jakého si pamatujeme.

Naživo jsem je slyšela poprvé až teď. S živou kapelou a dechovou sekcí za zády to mělo švih - mnohem větší, než kdyby jeli na playback. Parta asi dvaceti tanečníků z formace T-Bass dodala show ještě víc energie. Ostatně členové Lunetic byli také známí svými choreografiemi. A i když už salta neletěla vzduchem, skvěle zapadli mezi mladší generaci umělců. Šéfové tanečníků s nimi navíc už kdysi tancovali - před 25 lety na turné k albu "Časoprostor".

Scénu lemovaly obří LED panely, po stranách zrcadlily dění na pódiu a uprostřed běžely útržky z dobových klipů. Že dorazí i Holki, se dalo čekat. Jsou jejich dámským protipólem, na scéně fungují zhruba stejně dlouho a před pár dny společně vydali duet "V rytmu beat". Návštěvou jim tak oplatily hostování z loňska, kdy dámy slavily své 25. výročí ve Foru Karlín.

O moment překvapení se ale postaral Pokáč. Bez ohlášení přišel na jeden z největších hitů "Only You" a rovnou spustil první sloku. Ve svých rozhovorech často říkal, že je jako malý poslouchal, a teď si sen z dětství splnil. S úsměvem dodal, že kdyby to vidělo jeho šestileté já, radostí by se "posralo". Děkoval jim za soundtrack k dětství, který jejich hudba pro jeho generaci představovala. Jeho hlas mezi nimi perfektně zapadl.

Písničkář na pódiu zůstal i během křtu nového vinylu - alba s letitými hity. Spolu s ním jej pokřtil producent Stano Šimor, první manažer skupiny, který je kdysi přesvědčil, aby zpívali česky a ne v angličtině. Textařské otěže pak převzal nejtišší člen David. Dorazili i dva zástupci labelu Universal a současný manažer Zdeněk Obhlídal, který s nimi spolupracuje už sedmnáct let. Křtilo se stylově - šampaňským.

Během dvouapůlhodinového setu pánové několikrát vystřídali outfity, ale ani to nezabránilo Alešovi, aby mu pořád nepadaly kalhoty. Vtipkoval o tom několikrát - a přitom by stačilo zaběhnout do obchodu pár kroků od areálu a koupit pásek! (smích) Na pódiu sice přistály i nějaké ty podprsenky, ale už to přece jen nebylo jako kdysi... Na oplátku pak kluci rozhazovali srdíčka s vlastními podobiznami - a jedno přiletělo i na mě. A to jsem přitom ani nekoukala správným směrem. Ale kdo může říct, že po něm letěl Vašek, že?

V jednu chvíli se zpěváci publika zeptali, jestli někdo dorazil i na jejich úplně první autogramiádu v Jungmannově ulici. A opravdu, několik desítek rukou se zvedlo. Zavzpomínali i na rok 2000, kdy natáčeli klipy v New Yorku.

Nechyběly ani jejich děti, které si zahrály v novém klipu k singlu "Sdílej" - prvním po čtrnácti letech. Syn Aleše už tátu přerostl a dokonce ho na chvíli zvedl do náruče. David držel v náručí dcerku, která zřejmě podědila jeho klidnější povahu, a Vašek přivedl dva syny - jeden už je pěkný čahoun, druhý zvládl pár tanečních kroků. Čas letí, co si budeme namlouvat. Ale tenhle večer ho dokázal na chvíli zastavit.

Aby byla nostalgie kompletní, z repráků před koncertem zněly devadesátkové vypalovačky, které okamžitě navodily správnou náladu. A před přídavky dorazila i Tereza Pergnerová. Na plátně běželo archivní video z pořadu "Eso", kde s nimi kdysi točila první rozhovor. Nechyběl ani legendární pozdrav "Čágo bello, šílenci!" Tam to ale mělo skončit. Jenže Tereza se pak pustila do vzpomínek na Kociána a chtěla, abychom mu zazpívali k jeho nedávným narozeninám "Hodně štěstí, zdraví". Trapný úlet. Chápu, že Martin kapelu spoluzakládal, ale i on kdysi říkal, že je potřeba žít přítomností. Tady to chtělo méně sentimentu a více taktu.

Koncert na mě dýchl nostalgií, ale bez patosu. Zněl svěže, přirozeně, upřímně. Ač jsem nebyla skalní fanynkou, nechala jsem se strhnout. V setlistu mi polovina názvů skladeb nic neříkala, hala ale zpívala jako jeden člověk. Nechyběly klasiky "Jsi můj anděl", "Chtěl bych tě líbat", "Dotyky", "Máma" ani "Ať je hudba tvůj lék". Zazněla i výjimečně hraná písnička "Příběh malého chlapce" - vážnější kousek, který ale patří mezi fanynkami nejmilovanější.

Ať si kdo chce říká, co chce - Lunetic dnes stojí hlavně na Vaškovi. Odzpíval celý set, zatímco Aleš spíš doplňoval a David zůstával stranou. Ale každý má svoji roli. Vašek byl přirozeným středobodem - hlasem, výrazem i tanečními kroky. Párkrát vzal taky do ruky i kytaru.

Čím celý koncert zakončit než skladbou "Vzpomínám"? Přesně takhle se to mělo jmenovat celé. Vzpomínky na večer zůstanou světlé. Kdo by tehdy, na základce, řekl, že o nich jednou budu psát? Dnes poslouchám jinou hudbu, ale Lunetic zůstává v mém srdci - fenomén, který už se nejspíš nezopakuje, ale který si s chutí připomeneme třeba i někdy příště.