Zcela zapomenutou roli v sice vyprodaném, ale jen velmi pozvolna se plnícím O2 universu zaujali doompunkoví Witch Fever. Naprosto tuctová a nevýrazná kapela se zpěvačkou v čele získala pozornost diváků jen ve chvíli, kdy začala hlásat podporu Palestině, ale i menšinám a také dalším státům, kde se páchají zvěrstva. Z hudebního hlediska šlo ale o přesně ten typ předskokana, kterého když neuvidíte, nemusí vás to ani trochu mrzet.

Strnulému publiku v přibližně z půli plného sálu čelili i o poznání hvězdnější Bush. Není to ale jejich vina. Kdo pravidelně jezdí například na rakouský Nova Rock nebo německý Rock im Park, dobře ví, že tamní publikum je muzikou tak - s prominutím - rozežrané, že je pro něj naprosto normální odpolední a večerní programy hudebních festivalů, kdy právě třeba takoví Bush hrávají, ignorovat. Místo toho se lidé poflakují v kempu a potom přijdou až večer na headlinera. Tedy například zrovna na Volbeat, kteří na obou uvedených akcích budou příští rok v červnu opět patřit mezi ta největší lákadla.

Post-grungeové legendy s podladěnými kytarami přitom odvedly sympatický kus práce. V oproti předchozím štacím opět proměněném setlistu došlo tentokrát na "Everything Zen", "Quicksand", "More Than Machines", letošní novinky "I Beat Loneliness" a "The Land Of Milk And Honey" nebo baladu "Swallowed", kterou bez kapely, jen s puštěným podkresem, odzpíval bývalý manžel Gwen Stefani a londýnský rodák Gavin Rossdale s velkou chutí. Formace zcela oproštěná od jakékoliv snahy zaujmout čímkoliv jiným než svým výkonem ale nakonec nestihla odehrát největší hity "Comedown" a "Glycerine".

A to proto, že se frontman, kterému by jen málokdo hádal brzké šedesátiny, vydal během nakonec závěrečné písně "Flowers On A Grave" do publika. A ačkoliv i přesto zůstala vůči němu řada fanoušků apatická, neboť ji zajímaly jen hlavní hvězdy večera, doputoval zpěvák davem až na druhou stranu haly a s obdivuhodným elánem si vyskočil na ochozy a z velké části si prošel i je.

A když na místě, kde původně plánoval, že si po poplácání s fanoušky zase seskočí dolů na plochu a dojde bryskně na stage, zjistil, že to vzhledem k bariérám nepůjde a musel se tak trošku trapně stejnou cestou vracet zpátky, písničku to protahovalo. Jeho kolegové tak nakonec místo největších hitů museli zařadit viditelně neplánované instrumentální outro, než svého kolegu po proplétání se početným davem přivítali zpět na scéně. Škoda těch nezahraných hitů, zase si ale mnozí můžeme přidat do zážitků poplácání s legendou, která na starém kontinentě koncertuje stále poměrně vzácně.

Volbeat na až zbytečně rozměrné pódium s molem a bočními výběžky, díky nimž zpěvák Michael Poulsen mohl stále přebíhat od jednoho mikrofonu k druhému, nastoupili s oblíbenou písní "The Devil's Bleeding Crown". A už od začátku bylo jasné, že ty početné řady na sebe namačkaných reproduktorů pověšených ze stropu nejsou v O2 universu náhodou. Krásně čistý zvuk dodával jejich hutnému, valivému soundu patřičnou sílu a diváci si tak mohli užívat jak občasná řezavá sóla kytar, tak také hojně využívanou dvojšlapku bubeníka Jona Larsena.

V průběhu let si Volbeat našli svůj typický rukopis a nevypadá to, že by ho někdy měli měnit. Není k tomu důvod. V německy mluvících zemích jim ty největší stadiony patří právě proto, že jsou se svou kombinací rock'n'rollu a groove metalu pomyslným chybějícím mezičlánkem mezi pro někoho až příliš měkkými Royal Republic a pro jiného zase třeba (s výjimkou tzv. černého alba) až příliš komplikovanou Metallikou.

Drtivá a přitom až překvapivě chytlavá muzika si tak nejen u našich sousedů našla místo v přehrávačích hrdých motorkářů či rukama pracujících dělníků i v karavanech jako za socialismu stále cestujících a také hojně zevlujících lidí, kteří tu a tam mají chuť na něco ostřejšího, co jim rozproudí krev v žilách a u čeho se dobře pije pivo a haleká na lesy. Zároveň se ale nejedná o muziku komplikovanou natolik, že by jí běžný Němec nemusel rozumět.

Dánové si prostě jedou to své, a když do svých skladeb přidají tu kousek od Johnnyho Cashe, támhle třeba zase chytře využitou druhou kytaru a nadto třeba ještě - jako nedávno ve Vídni - publikum rozhicují virálním popěvkem opěvujícím čtyřnásobného mistra světa Formule 1, Maxe Verstappena, jenž sice jezdí pod nizozemskou vlajkou, ale jeho maminka pochází právě z Dánska, kde se jezdec i narodil, mají diváky na lopatě. Jen je škoda, že zrovna tato čerstvá zábavička z jejich programu v Praze bez náhrady jako na potvoru zmizela.

A zmizely také na festivalech hojně využívané plameny, takže se fanoušci museli smířit jen s riffy znějícími jako z pekla, což byl příklad například "The Devil Rages On". Z nového alba "God Of Angels Trust" zazněly jen čtyři písně, nejzajímavější z nich se jmenuje "In The Barn Of The Goat Giving Birth To Satan's Spawn In A Dying World Of Doom", a to právě proto, jak na jejich poměry originální zvuk nabízí a kolik melodických vrstev v sobě skrývá.

Z dnes už klasických hitů nemohly chybět rodině věnovaná a svítícími mobily doprovázená "For Evight", osvědčený singl "Seal The Deal" nebo třeba "Still Counting", během níž si kapela pozvala na scénu děti z prvních řad a pak těm šťastnějším i podepisovala čepice nebo přenechávala trsátka.

Volbeat jsou zkrátka kapelou, která vás nejspíš při zhlédnutí jejich druhého, třetího, pátého koncertu už patrně nepřekvapí. Není to ale ani jejich cílem. Hudebníci si rádi jedou to svoje, co jim na konzervativní německé publikum funguje, a když to tu a tam strhnou i nějakého toho Čecha, jedině dobře. Jedná se totiž o partu, kterou když neznáte, můžete z ní být na koncertě rychle unavení, protože vám její písničky budou splývat.

Jestliže ale muzikantům věnujete svůj čas a budete se snažit do jejich hudby proniknout, časem stejně jako autor těchto řádků zjistíte, že se jedná o ten vzácný případ, kdy platí, že čím více o nich víte a čím lépe je znáte, tím víc si jejich koncerty užijete. Ve svém jádru jsou totiž vážně skvělé. Jen je potřeba tomu trošku pomoct.