Lucie se do Londýna vrací téměř pravidelně. Vystupovala tu v roce 2004, pak v roce 2014 a na letošek připravila dokonce koncerty dva. Ten první se konal 27. září, tedy v den 65. narozenin Davida Kollera. Druhý se odehrál den nato, na svatého Václava. Shodou okolností vystoupili oba večery jen o třináct kilometrů dál, na stadiónu ve Wembley, znovuobnovení Oasis. Ale my vyrazili radši na Lucii - do malého klubu 229, který se nachází ve Westminsteru.

Vstup je dle vstupenek a informací uvedených na webu plánovaný na 19:00, a když asi patnáct minut před tím na místo dorazíme, už se venku před klubem, který sousedí se studentskými kolejemi, začíná dělat fronta. Koncert se vyprodal, a proto kapela přidala vystoupení i na následující den. Dveře klubu se sice otevírají se čtyřicetiminutovým zpožděním, ale zdá se, že to nikomu moc nevadí.

Krajané se na skupinu těší, v klidu stojí a čekají, uvolněně si povídají, jako by snad ani nikam nepospíchali. Překvapivě je tu nejvíc slyšet slovenština, o něco méně čeština, ale na koncert přicházejí i místní anglicky mluvící návštěvníci. Uvolněná atmosféra pokračuje i před začátkem. Zaplněný sól čeká na hudebníky ještě několik minut po deváté, největší nadšenci tu tedy museli vydržet přes dvě hodiny.

Čekání je v klubu kráceno pouštěním převážně československých hitů z 90. let minulého století, ale těch i starších. Hrajou tu písně jako "František", "Andělé", "Láska je láska", "Okno mé lásky" (ve verzi od Alkeholu), "Jahody mražený" a podobné. Lidi jsou natěšení a naladění, tančí, zpívají a umí si čekání na vystoupení naplno užít. Tohle jsem snad ještě nikdy nezažil.

Nic lepšího si skupina snad ani nemůže přát: návštěvníky, kteří se umí bavit a na koncert se těší, vyprodaný malý klub, tedy místo, kde kapelu velikosti Lucie moc často nepotkáte. A tak, když začne pro mě poměrně nečekaně hned pěkně zostra "Černými anděly", hitem z druhé desky "In The Sky", všechna ta natěšenost v sále i na pódiu (které je mimochodem nezvykle vysoké, určitě minimálně 150 cm) se propojuje a funguje, jak má. Všem je jasné, že je dnes čeká skvělý večer.

Celý sál se hned dostává do varu a k ochlazení nedojde, nevadí ani trochu horší zvuk a přebuzené basy. Když pak následuje píseň "Šťastnej chlap", skladba, kterou pro kapelu napsal Ivan Král na desku "Černý kočky, mokrý žáby", jsem mile překvapen. Je mi jasné, že minimálně co se pořadí skladeb týká, mě čeká o dost jiný koncert než ten, který muzikanti odehráli v dubnu v pražském Ox klubu.

Většina příchozích je samozřejmě zvědavá na to, jak do skupiny zapadl Viktor Dyk, který nahradil Davida Kollera. On sám si uvědomuje, jak těžká a nevděčná jeho role je. Písničky, které teď zpívá, jsou notoricky známé. Je potřeba, aby jim dal něco ze sebe, zároveň ale aby nepotlačil to podstatné, co na nich máme rádi. Po londýnském koncertě mu v tomto ohledu nemám skoro co vytknout. Oproti Oxu se ještě víc otrkal, je poznat, že na sobě pracoval. "Oheň", který mu v dubnu v Praze šel nejmíň, kapela tentokrát vynechala a ostatní písničky zněly v jeho, tedy Dykovské podobě parádně. Ale jasně - na "Oheň" bych byl znovu zvědavý.

Jedním z vrcholů večera se stala "Troubit na trumpety by se nám líbilo". Mám rád i aktuální Kollerovo metalové provedení, ale nemůžu si pomoct, takhle silnou verzi téhle písničky jsem už dlouho neslyšel. Právě v ní Viktor - a i celá kapela jak celek - nejlíp ukázují, co v nich je. Dykovi sedí jak rychlé kousky typu "Lovec, střelec, doktor a vědec", tak i velké dojemné balady jako "Chci zas v tobě spát".

Je sice pravda, že jeho hlas je oproti Kollerovi ke Kodymovi blíž, takže kus barev ty písničky ztratily, ale vedle toho nově získaly nádech odzbrojující pokorné upřímnosti, kterou jim nováček ve skupině dodává. V průběhu večera pozdravil svou čerstvou manželku Radku, se kterou se oženil v září. Vypadá to, že do kapely zapadl znamenitě a chemie mezi ním a ostatními členy funguje výborně.

Muzikanti Londýňany na koncertě oslovují trochu, jako by snad byli z jiného světa a netušili, co se v Česku na hudební scéně děje. Třeba to tak ale fakt je. Asi i proto dvě novinky, "Krása a zázrak a tajemství" a "Marie", představují trochu víc. Jako by snad měli pocit, že je dnes posluchači uslyší poprvé. U druhé jmenované Robert Kodym poznamená, že jde o nejhranější skladbu v českých rádiích... ale že zatím není nejhranější v rádiích britských.

Po odchodu Davida Kollera je jednoznačně nejvýraznější osobou na pódiu Robert Kodym. Ne že by dříve stál v koutě, ale teď se na něj upírá ještě větší pozornost. Tradičně střídá své kytary, má v sobě charisma na rozdávání a pořád zůstává kodymovsky hravý. Rád si ty koncerty dělá hezký. Některé své hříčky na koncertech opakuje pravidelně, jiné mi přijdou jako spontánně přicházející.

A tak si i tady posluchači jen s jeho kytarou zpívají "Panice", opět se do té písně zatoulají "Muchomůrky bílé", překvapí mě ale pozměněný text ("za čtyři rumy / a byl bych svlečen"). Před "Dotknu se ohně" zazní slovenská hymna, před "Chci zas v tobě spát" riff z "Pal vocuď". A také Robert zdraví z pódia svou manželku ("před chvílí jsem zahlid' koutkem oka ženu, která mě inspirovala k napsání tady toho textu") a věnuje jí píseň "Nejlepší kterou znám". Na závěr večera pak rozdává trsátka i některé ze svých šperků.

Když pak všichni zpíváme hity jako "Sen", "Amerika" nebo "Dotknu se ohně", nebo když zazní podle mě vůbec nejlepší píseň kapely "Krev a r’n’r", prožíváme okamžiky, které se člověku dostanou hluboko pod kůži. Okamžiky, pro které se Londýňané na koncert Lucie příště zase vrátí. To, jak bouřlivě a nadšeně skupinu přijali, jak si koncert užívali, se jen tak nevidí. A my pražští zas určitě rádi spojíme příjemné s užitečným a vyrazíme na hudební výlet na britské ostrovy.

Pro ty, kteří ještě Lucii v nové sestavě hrát neviděli, ostatně těch příležitostí zase tolik nebylo, jde o jasné doporučení. Jděte se podívat alespoň na jeden koncert šňůry k oslavě 40 let kapely. V aktuální sestavě Robert Kodym, Michal Dvořák, P.B.Ch., Viktor Dyk a Štěpán Smetáček jí to pořád hraje a funguje na jedničku.