Není na světě příliš mnoho skupin, jejichž fanoušci by byli disciplinovanou masou. Iron Maiden k těm několika ovšem patří, příznivce této formace poznáte takřka vždy. Na tričku, bundě či kalhotách se skoro pokaždé šklebí Eddie, neodmyslitelný maskot, hrůzný netvor. Stejně tomu bylo v Praze, kde se to už dvě hodiny před oficiálním začátkem koncertu jenom hemžilo nažhavenými kostlivci, koženými křiváky a úzkými džínsy. Bohužel nevím, jaká situace panovala tamtéž kolem osmé večer, kdy koncert oficiálně startoval. Kvůli fotopasu jsem do arény mohl až v devět, tudíž mi utekla předkapela Gamma Ray. Věřím, že přítomní byli ale spokojeni, neboť před nástupem hlavních hvězd panovala v hale výtečná atmosféra. Tisícihlavá saň se pravidelným skandováním dožadovala heavymetalové modly, pivo teklo proudem, z obřích repráků se rozléhala moderní tvrdá muzika, nikdo tak nezůstal na pochybách, že je na správném rockovém koncertu.

Bruce Dickinson vyskočil na pódium ve čtvrt na deset. Jeho kumpáni o pár vteřin dřív, kulisáci o spoustu minut. Jedině Eddie se vřítil až na samém konci vystoupení, zato všem pokynul a pohrozil. Jestli si to zasloužilo publikum, to bych nechal na skupině, Iron Maiden by ovšem zasloužili jedině pochválit. Nedali totiž ani v nejmenším znát, že dávno nepatří mezi nejmladší hudebníky, a nechali na pražském jevišti pořádný kus srdce. Více jak desetitisícový dave mnohdy postarších pánů se tetelil blahem. O úvod se postarala první skladba z nové desky, hymnická vypalovačka "Wildest Dreams", za ní následoval letitý hit "Can I Play With Madness". V postupujícím programu převažovaly věci z novinky, došlo na "Rainmaker", "No More Lies", "Journeyman" nebo "Dance Of Death". Aby ovšem dostáli Iron Maiden pověsti klasiků, nemohli si odpustit klasické fláky. Každý, kdo je zná byť jen trochu, si dovede představit sborové chorály, které se rozhostily atmosférou celé haly při písních "666 Number Of The Beast" či "Fear Of The Dark".

Když porovnáme materiál z "Dance Of Death", na pódiu vyzněl podstatně plastičtějším dojmem než na CD z reproduktorů. Trojitá kytara vytvářela pravidelně monstrózní hudební val, který zdatně konkuroval kulisáckému opevnění, jež skupinu obklopovalo na place. Byly sice okamžiky, kdy se Dickinsonův hlas dílem vlivem zvukaře, dílem zpěvákovou únavou ztrácel v reji ztrojených kytar, ale jinak nebylo k výkonu co dodat. Pokud vezmu v potaz, jaké gymnasticko-atletické kreace vokalista během večera předvede, je s podivem, že odchází do šaten po dvou a nikoli po čtyřech.

Někteří fanoušci se po koncertě dožadovali ještě dalších přídavků, tři nastavené kousky jim nebyly dost, to byl však akt čirého utopismu. Hodinu a půl dlouhý koncert byl tak akorát načasován, aby dostala dostatek prostoru produkce aktuální i starší. Při odchodu z T-Mobile Arény mohl být jen málokdo zklamán, Iron Maiden totiž opět ukázali, že nadále patří do světové špičky. A věk jim evidentně není na překážku. Snad jsem si jen posteskl, že pro fanoušky skupina nepřipravila žádný vysloveně teatrální výstup, žádné mučení, žádné uřezané ruce, jak bylo obvyklé v osmdesátých letech. Češi (a vlastně všichni návštěvníci tohoto turné ve světě) se musí spokojit pouze s atrapou mrtvoly na ostnatém drátu při "New Frontier", kvůli čemuž se Bruce převlékl do vojenské uniformy. Tož díky i za to!

Iron Maiden, T-Mobile Aréna, Praha, 22.10.2003