Čtyři roky starý eponymní počin by se mohl do učebnic zapsat coby ukázka dokonalého fan servisu. Přebal v nejlepším duchu historie Helloween, navíc plný narážek na předchozí alba, materiál úderný, chytlavý, povědomý, a přesto svěží, zdravá rivalita mezi třemi vokalisty, míchání autorských rukopisů. A nosné skladby k tomu - i přesto, že už dávno klesly konfety vystřelené po návratu formace a původní bezmezné nadšení je třeba s odstupem trochu korigovat, nahrávka "Helloween" kvalitu skutečně má.

Jenže až teď, s "Giants & Monsters" (desku v několika verzích pořídíte na Sparkshopu) dochází na ono příslovečné lámání chleba. Euforie z návratu není tím bujným ořem, který veškeré dění táhne, až teď vlastně kapela musí osvědčit své schopnosti i vůli překonávat pnutí silných eg - a udělat to hlavně pro sebe, ne jenom pro fanoušky. Muzikanti si nyní mohou více dělat, co chtějí, a nejen vyzobávat chutné jednohubky ze své diskografie na stříbrný podnos návratové desky.

Helloween vždycky mohli těžit ze silných autorských osobností. A v roce 2025 se nacházejí v záviděníhodné pozici: Andi Deris se kromě letitých tahounů Michaela Weikatha a Saschi Gerstnera může spolehnout i na Kaie Hansena. A právě on dostává na novince hodně prostoru. Jako by si vybíral dluh z předchozí studiovky, na kterou napsal jen jednu minutovou instrumentálku. Na "Giants & Monsters" má rovnou tři, ve všech případech nosné a výrazné, věci. Čtyři kusy (resp. tři a úvodní "Giants on the Run", o kterou se podělil s Hansenem) přihodil do kotle Andi Deris, po dvou pak Gerstner a Weikath.

Rukopisy jsou jasně patrné. Nejrozsáhlejší skladbu si pro sebe tentokrát uzmul Sascha Gerstner s technicky vytříbenou "Universe (Gravity for Hearts)" s navazující "Hand Of God", která boduje nezvyklými zvukovými barvami. Naopak Michael Weikath tentokrát nechal své epické songwriterství odpočívat - právě on z většiny stojí za druhou částí "Keeper Of The Seven Keys" - a soustředil se spíše na kratší písně.

Ostatně, tento dojem podporuje i Deris. "Giants & Monsters" dominují kratší položky - hned šest z nich netrvá ani pět minut, jedna pětiminutovou stopáž překročí jen lehce. Kolekce tak působí velmi svižně, Helloween tentokrát jdou spíše přímočaře k cíli.

Neobešlo se to bez problémů. První zveřejněný singl z alba, "This Is Tokyo", pravděpodobně nadchne tamní fanoušky, sám o sobě ale působí spíše uspěchaně, "A Little Is A Little Too Much" zase připomene - a rozhodně ne v dobrém - poněkud přitvrzené Scorpions... Kratším rozměrům se podřídila i naopak povedená balada "Into The Sun" - a neředěná emocionalita doslazená smyčci skladbě velmi sluší.

Kde ale najdeme něco na způsob "Future World", "Dr. Stein" nebo opusů "Skyfall" a "Out For The Glory" z minulé desky? Tedy hitové, mocné skladby, které na první dobrou strhnou. Ani "Giants On The Run", ani "Majestic", i přes nahlížení téměř do teritoria Judas Priest v případě první a kytarové přetahované ve druhé, tyhle vlastnosti nemají a zůstávají jen vzdálenou ozvěnou těch charakteristicky vyklenutých refrénů.

Pěvecká a muzikantská chemie nezmizela, ale jako by Helloween museli svou velkolepost dohánět v textech. Melodická prvoplánovost je někdy účinný prostředek, jak zaháčkovat posluchače - ale skupinu, snad s výjimkou "Under the Moonlight", opouští v zárodku.

"Giants & Monsters" nicméně prokazuje jednu podstatnou věc. Muzikanti úspěšně překonali euforii z návratu a posluchačům servírují album, které se nehodlá podbízet. Ostatně drží trajektorii, kterou lze v diskografii německých matadorů sledovat, totiž že lehčí, posluchačsky orientované počiny střídají poněkud náročnější, mnohdy temnější kusy. I ty ale nabízely skladby, o které se mohly opřít, písně, které se velmi rychle zahryzly do posluchačovy mysli. Novince trochu schází hity.

Neznamená to však, že by kolekce "Giants & Monsters" snižovala vysoko nastavenou kvalitu. To rozhodně ne - paradoxně působí méně odvozeně než její eponymní předchůdce. Helloween stále pevně drží svou pozici, a i když má jejich tvorba dlouhatánskou řadu tu více, tu méně kreativních následovníků, ve své disciplíně pořád kralují a odmítají zamrznout. U kapely, která letos slaví čtyřicet let na scéně, to je rozhodně obdivuhodné.