Londýn býval městem, kde každých pár let vyrostla nová kytarová formace schopná dostat se na velká pódia a prosadit se nejen doma, ale i v zahraničí. Dnes to ale vypadá, že tahle éra už skončila - a Wolf Alice možná představují poslední zástupce svého druhu.

Vznikli na severu Londýna v roce 2010 a dokázali prorazit tak, jak se to dnes už skoro nikomu nepodaří: získali prestižní Mercury Prize a stále plní haly doma i venku. V severním Londýně členové s výjimkou bubeníka žijí dodnes. Nyní vydali albovou novinku "The Clearing", se kterou se chtějí opět posunout dál.

Od svých začátků tvrdě pracovali, aby se dostali tam, kde jsou dnes. Přesto dosud nenatočili singl, který by znali i lidé mimo fanouškovskou obec - a nejde o kritiku, protože i když mnohé jejich skladby mají popový charakter, jsou zároveň komplexnější (stačí vzít třeba "Don’t Delete The Kisses" nebo "How Can I Make It OK?").

Netřeba se proto divit, že pro novou nahrávku chtěli připravit písničkovější materiál, navíc první pro velký label. Rozhodli se pro sedmdesátkovou estetiku, a i když nápady vznikly primárně v severním Londýně, natáčeli v Los Angeles s hvězdným producentem Gregem Kurstinem.

Než se podíváme blíž na zařazené písně, stojí za zmínku, že práci na nich ovlivnila skladba "The Last Man on Earth" z předchozí řadovky "Blue Weekend". Prim v ní hrálo piano a odlišovala se od ostatní tvorby, otevřela skupině nové možnosti - a většina nového materiálu právě na pianu staví. Velký vliv měl také dokument "The Beatles: Get Back", konkrétně v něm ukázaná intimita, kdy hudbu tvoří a nahrávají pouze čtyři členové v jedné místnosti.

Kapela popisuje, že šlo o to dát stranou ego a smířit se s tím, že ne každý nápad je nutné použít. Ale nečekejte "Let It Be... Naked" - písničky jsou z velké části produkčně dotažené a některé doprovází orchestr.

Vliv sedmdesátek se nedá popřít: v "Passenger Seat" se přibližují Fleetwood Mac, "Just Two Girls" zní jako mix Abby a Steely Dan a "Leaning Against the Wall" je folk-rocková kompozice, kterou by klidně mohla zpívat Joni Mitchell. Nejde o kopírování, spíš o inspiraci. Na rozdíl od předchozích alb však skladby na "The Clearing" splynou do jednotného celku.

Začátek je skvělý: "Thorns" zní jako starší sourozenec "The Last Man on Earth" - nádherně graduje a ze zpěvu Ellie Rowsell na konci skladby mrazí v zádech. Její hlas zůstává největší zbraní skupiny a září zejména v "Bloom Baby Bloom", která dokazuje, že muzikanti umějí tvořit originální hudbu a stále se posouvat dál - Ellie je v ní zároveň ujetá, rozjetá i kouzelná (a prý v ní chtěla znít jako Axl Rose).

A rozhodně musím zmínit "White Horses", kde se Ellie dělí o vokály s bubeníkem Joelem Ameyem a všichni čtyři členové hrají společně. Patří k nejsilnějším momentům díla - jedná se o emotivní a osobní píseň o rodině, kořenech a pocitu domova, která kombinuje něžné kytarové linky s atmosférickými aranžemi a vypráví příběh o tom, kdo jsme a odkud pocházíme.

Texty patří rozhodně k silným stránkám nahrávky: nostalgické i současné, vytvářejí výrazné emocionální obrazy a přitom si zachovávají charakteristickou syrovost a nadhled členů. Lze v nich poznat přerod z dvacátníků na třicátníky.

Zatímco "Blue Weekend" bylo důležité album, které ukázalo formaci na vrcholu tvůrčích sil, "The Clearing" vlastně v mnoha ohledech působí spíše jako opatrná studiovka: možná i právě proto, že ji jako první nahráli pod velkou společností. Wolf Alice naštěstí neztratili nic ze svého nasazení a určitě nás v budoucnu ještě překvapí. Zvláště proto, že takových skupin teď už moc nenajdeme.