Může být metalový festival ještě černější? Ač se návštěvníci v barevných kostýmech v pátek snažili, seč mohli, tradiční dresscode převážil. Důvod byl prostý: Organizátorům se na večerní hodiny podařilo kousek od sebe naskládat hned tři špičkové blackmetalové soubory. Alespoň to napovídal pohled do programu. Jak si o pár odstavců níže ukážeme, realita může mít ke špičce daleko a teorie ne vždy lícuje s praxí.

Odpoledne na velkém pódiu si pro sebe ukradli populární domácí divočáci Hentai Corporation, nicméně mířím raději do zadních partií pevnosti, které ve shodném čase okupují Mantar. Jejich směs hutného sludge s blackmetalovou černotou dokázala odpolední teplo ještě zahustit. Velmi fajn.

Svým poetickým zvukovým očistcem notně rozvibrovali hradby u Obscure stage také Pelican - až zdrhaly i ovce, které se na trávu na vrcholu hradeb chodí pást a jsou každoročním vděčným fotografickým objektem. Podobně jako moroví doktoři už dnes platí za neoddiskutovatelný symbol festivalu.

Každopádně náladotvůrci Pelican se na Brutal Assaultu objevili poprvé a rovnou přijeli vyzbrojeni výborným novým albem "Flickering Resonance". Jak hrát vlastně jemnou, melodickou hudbu beze slov s drtivým účinkem, ukázali na výbornou. Notně hrábli do nového materiálu, přidali pár hlukovějších starších věcí a výsledek pohlcoval.

Jestli Pelican vsadili na vnitřní poklid, thrashové hvězdy Overkill šly na dav pod jedním z hlavních pódií z druhé strany. Freneticky, hlava nehlava, vedeni mistrem ječáku Bobbyn Ellsworthem, který pár let před sedmdesátkou stále naprosto vládne. Tahle pila ještě rozhodně nerezne.

Pátek přinesl přímé utkání tří podob black metalu. První do ringu vstoupili na hlavním pódiu Portugalci Gaerea - a hned si zajistili pomyslné vítězství. Tahle kapela roste před očima a na velké pódium patří.

Můžeme muzikantům vyčítat, že šli publiku trochu na ruku a že ta komunikace a hecování "přece k black metalu nepatří". Dovolím si nesouhlasit. Maskované portugalské formaci vždycky trocha té herecké extroverze seděla a nikterak nejde proti její intenzivní prezentaci. Dravost nemizí, růžky vystrkují melodie i moderní breakdowny. Před očima tu tak vzniká zase jednou doopravdy velká skupina, která si buduje svůj vlastní svět.

Z Paradise Lost chytám jenom druhou polovinu a to, co vidím a slyším, působí až příliš bez energie, unaveně, na půl plynu. Nejvíc to britským pionýrům gothicmetalu stejně svědčí v klubu...

Letos sice na Brutal Assaultu hráli alespoň za tmy, ale na té velké ploše, která nabízí příliš mnoho dalších lákadel, to ono potřebné kouzlo ne a ne vytvořit.

Když Mayhem před čtyřiceti lety vznikali, chtěli hrát ten nejdrsnější metal pod sluncem. Dnes už jsou institucí, která si je vědoma své pozice žánrových legend a v jistém ohledu i otců zakladatelů. I proto si může k výročí vyrazit do světa s retrospektivním setem, který tuto pozici neustále dokazoval.

Za doprovodu dokumentárních záběrů se tak putovalo od posledního alba "Daemon" desku za deskou až k prastarému počinu "Deathcrush", od přece jen vyspělejšího "Malum" k přímočarému nářezu "Pure Fucking Armageddon". Největší prostor samozřejmě dostal zmíněný debut "Deathcrush" a "De Mysteriis Dom Sathanas", tedy kolekce, u které Mayhem na projekcích nezapomněli připomenout, že se jedná o "jedno z nejvlivnějších alb metalové historie".

K tomu všemu připočtěme divadlo v podobě kápí a frontmana Attilu Cshihara tu v kostýmu jakéhosi démonického kazatele s kostěným křížem v ruce, tu s vojenským baretem. Celé se to bralo smrtelně vážně, ale jako takový výběr ze zčernalých hroznů to fungovalo v zásadě dobře. Alespoň to tak nějak nedokázalo pověst kapely poškodit.

Totéž ale nešlo říct o hned následujících Dimmu Borgir. Skupina, která dokázala black metal předhodit mainstreamu, dostala jednu z nejdelších časových dotací na festivalu, jenže ouha. Po hodině byl konec a zbývajících dvacet minut vymezeného času mohli diváci tak akorát koukat na vyklízení pódia.

Oni si totiž Dimmu kromě kostýmů přivezli také papundeklové hradby, hromadu ohňů, kouře a jedovatě zelených světel. A to už je docela velký políček fanouškům, kteří na návrat norské party do pevnosti čekali jak na smilování. Na druhou stranu, kratší čas zas tak nevadil. Celé to bylo papundeklové, stejně jako zmíněné hradby. Black metal pro děcka, vyztužený klávesami a marně vytvářející jakousi pohádkovou atmosféru. Zlatí Mayhem...

Pátek neskončil na Brutal Assaultu úplným sukcesem. Sobota slibovala progové vlny v čele s Opeth a Karnivool.