Festival má v názvu číslovku dvacet osm, nicméně tahle metalová veselice se koná už třicet lét. Budeme-li tedy počítat oba kapacitně limitované covidové ročníky Josefoff a Josefstadt. Každopádně covidové roky jsou pryč a Brutal Assault už zase jede na maximu možného, co mu pevnost Josefov u východočeské Jaroměře dovoluje.

Jako vždy se začínalo už úterní warm-up párty pro nedočkavé. Ono je to vlastně velice praktické, prvotní nápor na areál a přidruženou infrastrukturu (kempy, parkování...) se rozloží v čase. A pokud se podaří alespoň trochu odlehčit prvnímu festivalovému dni, je to jedině dobře. Letos navíc organizátoři natáhli na zadní Obscure Stage velmi jakostní sestavu kapel, takže v areálu bylo až nečekaně plno.

Nejvíce táhli asi melancholičtí doomaři z Norska Funeral, podivná sebranka Macabre a také premiéra Carnivore A.D., speedmetalové sestavy, kterou kdysi zakládal Peter Steele, tedy nepřehlédnutelný frontman Type O Negative. A neztratil se ani Pan Lynx, jeden z největších dramaturgických risků festivalu.

Skočme ale rovnou do středy, dne, kdy se otevřel hlavní vchod do areálu a pevnost za ideálních festivalových podmínek (polojasno, něco přes dvacet, větřík) začali plnit návštěvníci z celého světa. Opět po roce potkáváte povědomé tváře, přibylo docela dost dětí - pro ně také Brutal Assault připravil speciální příměstský tábor -, metalový dresscode opět probarvily nápadité kostýmy, černota je zase o něco barevnější. V areálu přibyla nová místa na sezení, některé stánky zmizely, jiné přibyly, gastro nabídka zase roztahuje svoje prsty do více koutů širého světa.

A těch lidí! Festival byl letos vyprodán, navíc se prodávaly i jednodenní vstupenky a důsledkem této kombinace bylo, že se v areálu pořádně nedalo hnout. Čert vem hodinu a půl dlouhé fronty na merch, to je první den normální, čert vem obvyklý špunt na cestě do Oktagonu a vůbec v myších dírách vedoucích do útrob pevnosti, ale aby se normálně bez narážení nedalo projít po hlavních festivalových ulicích, to už tu dlouho nebylo. Navíc kamsi, alespoň na čas, zmizela pověstná metalová slušnost a vítězila bezohlednost. Mrzuté. Ještě že je tady ta hudba.

Oprávněnou chválu si vysloužili Australané Ne Obliviscaris - před lety jsem je viděl v Paláci Akropolis a ten posun kupředu je značný. Na velké pódium skutečně patří. Skálmöld posloužili jako kulisa k frontě na merch, nicméně kulisa velmi zábavná a velkolepá.

Na Thrown ze Švédska jsem se těšil a dostal jsem, co jsem zasloužil: intenzivní, devastující set bez kompromisů se zvukem, který rval hlavu. Melodie jsou u téhle party přežitek, tady hrají prim kovově znějící kytary nabroušené do ostrosti žiletek a rozervaný vokál. Síla. Thrashoví klasici Dark Angel vedle nich působili skoro jako nedělní škola.

Static-X si pro mě ukradli pozici nejlepšího koncertu prvního festivalového dne. Industriální thrasheři byli (svým způsobem) nu-metal ještě dříve, než začal být tenhle milovaný i proklínaný žánr populární. A jejich deska "Wisconsin Death Trip", vydaná v roce 1998 a mimochodem dodnes svěží, platí za klasiku. Kariéru jim ale přeťala smrt jejich frontmana Waynea Statica. Nicméně, vrátili se.

V čele je nyní Xer0, androidí oživení původního zpěváka zdařile imitující jeho výrazný účes, a kapela dokazuje, že rozhodně má co říct. A to navzdory tomu, že žije ze své minulosti. Její dusavý industriální sound funguje a dav spolehlivě rozhýbá, potěšily i scénické prvky jako obří loutka Frankensteina nebo plavba figury s diskokoulí místo hlavy na člunu na rukou diváků. A taky bublinky a balónky, to funguje vždycky. Nakonec z toho byl příjemně strhující set se skvělou energií.

Sigh přivezli přehlídku japonské bizarnosti, o jejich show s hořící katanou, zakrvácenými dětmi a podobnými lahůdkami jsem nicméně slyšel jen z doslechu, stejně jako o intezivních Dying Fetus. Holt, Brutal Assault. Hudební menu je tu bohaté a nelze ochutnat všechno, bohužel.

Do akce se vracím s Mastodon. Formace se docela dobře vyrovnala s odchodem Brenta Hindse, který na své bývalé spoluhráče nepřestává plivat síru, nový kytarista Nick Johnston hladce zapadl do týmu a podle všeho už s kapelou pracuje na nové desce.

Letošní Brutal Assault se odehrával ve stínu úmrtí Ozzyho Osbournea a parta z Atlanty na něj nezapomněla. Nejenže vystupovala v tričkách s ikonickým Princem temnot, ale na závěr zahrála také cover "Supernaut" z repertoráru Black Sabbath. Jinak byl průřez diskografií zábavný, striktně profesionální, ale studený až hanba. Jako by Mastodon hráli v akváriu. A prohlášením o nejlepším koncertu turné se prostě dalo věřit jen obtížně.

Pachuť na patře nicméně hodně rychle smazali Ministry. Stálí návštěvníci v pevnosti se představili v nečekaně dobré formě. Narážím tím zejména na problematického frontmana: Al Jurgensen se tentokrát vymódil kovbojským širákem, hodně se pohyboval po pódiu a celkově působil velmi uvolněně, v pohodě a spokojeně.

Politický náboj výborně šlapající formace neztrácí - projekční plocha zabírající celou zadní část Marshall Stage byla v tomto ohledu skvělým médiem. Koncert vygradoval neodolatelnou hitovou trojicí "N.W.O." - "Just One Fix" - "Jesus Built My Hotrod" a ukázal na jednu věc: Ministry, kteří se už docela dlouho tváří, že končí, svou relevanci neztrácejí.

Relevantní jistě zůstává i Kerry King, ale spíše jako obří legenda, symbol a ikona thrashe. Jeho českou sólovou premiéru si pro sebe vloni uzmul Rock for People, nicméně až na Brutalu byl kytarista Slayer ve svém domácím prostředí. Před rokem děcka s nápisy Slipknot na tričkách spíše zdrhala a ještě více ředila už tak prořídlý dav, tady byla hlava na hlavě.

Materiál z alba "From Hell I Rise" funguje naživo skvěle, ta sirná energie parádně šlape. Ale když přece jen dojde na vymodlené klasiky z repertoáru Slayer - typu "Raining Blood", "Disciple" nebo "Repentless" -, loňský materiál bledne. I přesto je ta aura legendy, v jejíž přítomnosti zasloužilí odžískovaní thrasheři zamačkávali slzu, neoddiskutovatelná. Nostalgie.

Finále úvodního dne pak sežehly plameny helénského black metalu. Rotting Christ jsou festivaloví miláčci, o čemž svědčila i dlouhatánská fronta táhnoucí se směrem k Meet & Greet. Přivezli klasický set, který se od jejich posledního českého koncertu (ve společnosti Satyricon a Behemoth) lišil jen v detailech.

Druhý festivalový den přivítal Gojiru. Ale rozhodně to u ní nekončí.