Ethel Cain si už s debutem "Preacher’s Daughter" z roku 2022 vysloužila pověst výjimečné vypravěčky a hudebnice. Dokázala, že bez problému zvládne propojit temnou poetiku, filmovou atmosféru a syrové emoce do jednolitého uměleckého celku. Její nové album "Willoughby Tucker, I’ll Always Love You" je nejen samostatným dílem, ale i prequelem rozšiřujícím vlastní příběh, ve kterém hrají hlavní role první láska a bolestné pády.

Kazatelova dcera se tentokrát rozhodla pro méně biblických narážek, ale přesto si zachovává svůj rukopis, který definují pomalé, táhlé kompozice, vrstvené dronové plochy (ty si posluchači mohli užít například v lednovém projektu "Perverts"), jemné country prvky a působivé texty. Anhedönia, jak si zpěvačka také říká, je otevřená a i tentokrát mají její hudební díla schopnost vtáhnout posluchače do děje.

A jak si deska vede po hudební stránce? Úvodní skladba "Janie" stojí spíše na minimalismu a jímavý text, působící až prosebným dojmem, vypráví o strachu z odloučení. Přechod do "Willoughby’s Theme" pak posluchače vtahuje do překrásných klavírních akordů a syntezátorových vln, které se zdají jako soundtrack ke skličujícímu filmu.

Popově laděná píseň "Fuck Me Eyes" zůstává věrná melancholické atmosféře a dotýká se témat zneužívání a hledání bezpečí na bohužel špatných místech. Naopak "Nettles" je jemná country balada s metaforou kopřiv jako obranného mechanismu proti krutému světu. Song "Tempest" přináší zpověď o sebepoškozování, závislostech a neschopnosti se vázat. Interpretka zde skvěle vystihla pocit naprostého z(a)tracení.

Vrchol přichází se skladbou "Waco, Texas" trvající přes patnáct minut. A že se jedná o skutečně epické dílo. Tuto emocionální smršť definují kytary, vrstvené smyčce a uhrančivý vokál zpěvačky. Píseň propojuje novou desku s debutem a dokazuje, jak na sobě všechno závisí a jak je všechno se vším propojené.

Pokud je "Willoughby Tucker, I’ll Always Love You" vaším prvním počinem od Ethel Cain, vůbec to nevadí. Album totiž funguje skvěle i samo o sobě. Intimita podobná citlivým deníkovým zápiskům a velkolepost filmové hudby zde aspirují na jedničku s hvězdičkou. Anhedönia, White Silas, písničkářka mnoha jmen, dokazuje, že si uznání lze vybudovat i bez toho, aniž by se vycházející hvězda musela stát lacinou rychlokvaškou.

Talent a charisma jsou žádané nejvíc. Kazatelova dcera se stala odvážnou umělkyní, která vnímá křehkost nejen vlastního bytí a dokáže ji proměnit v něco celestiálního a silného. Třeba ve velice povedenou a intenzivní desku.