Sedmnáct předchozích ročníků festivalu Groove Brno mělo podobu série samostatných koncertů. Velká jména mířila do Sono Centra, menší kapely a interpreti do prostor Metro Music Baru. Jednalo se bezesporu o funkční model, ale návštěvnicky, zejména pro ty přespolní, přece jen trochu nevlídný. K pomyslné dospělosti si tak festival nadělil změnu a rozhodl se divákům nabídnout jiný koncept, zhuštěný a soustředěně koncentrovaný do jednoho místa a času. Navíc k muzice přidal i atmosféru uvolněné letní párty u vody. A fungovalo to skvěle.

Pravda, s tou letní párty to zas tak žhavé bohužel nebylo, alespoň ale vyloženě nepršelo. Těch pár kapek, které se v pátek odpoledne nad brněnským Prýglem objevily, spolehlivě rozehnala energie, která proudila z obou pódií. Festival staví - vedle muziky, samozřejmě - na piedestal pohodu. V areálu tak návštěvníci najdou spoustu lehátek, laviček a hlavně kupu místa. Tlačenice se nekonaly prakticky žádné, fronty - až na nabíjení čipů na placení a některé stánky v čase večeře - taky neotravovaly. Potěšila také slušná gastronabídka, která chvályhodně ignoruje festivalové klasiky a nabízí kvalitní výběr. Totéž se týká nápojů. Chválit lze i čistotu a pravidelný úklid.

Páteční program otevřeli The People, jejich produkce nicméně doprovázela obvyklé úvodní festivalové kolečko, takže první regulérní kapelou pro mě byli The Stylists. Tonya Graves, Moimir Papalescu, Petr Venkrbec a Miki Papež se po šestnácti letech vrátili s novým albem svého elektropopového projektu, a dokonce s ním - světe div se - začali koncertovat. A pódia jim zřejmě svědčí. Energická muzika, která bavila svižným spojením retra se současností i humorem, dokázala postupně se zaplňující areál slušně rozhýbat. Byť těch lidí pod pódiem mohlo být více.

Podle poněkud klidnějších not zahrál Niji se svou kapelou. Ten se v programu objevil poměrně nedávno, nahradil kvůli nehezké plagiátorské kauze zrušeného Giaccoma Turru. A troufnu si říct, že tenhle hudební vizionář, kterého si ke spolupráci vybral třeba Harry Styles nebo Gregory Porter, byl ještě lepší volbou. Spolu s partou vynikajících muzikantů - sám Niji se dopředu nijak netlačil, většinu času trávil za klávesami na straně pódia - přivezli moderní, snivý jazz, barevný a obrazotvorný, který ale v patřičných chvílích uměl zhutnět a přitlačit na pilu.

Po zklidnění přišel doslova výbuch. Španělský basový fenomén Vincen García ovládl YouTube, Instagram a nyní i Groove Brno naprosto jedinečným setem. García je virtuos, jeho exhibice ale nikdy nepřeváží nad schopností napsat strhující skladbu. Jasně, v zásadě se jednalo o přehlídku muzikantských schopností všech zúčastněných, ale ani na vteřinu jsem neměl pocit, že by v jejich muzice zvítězilo nějaké machrování či vyprázdněné předvádění. García má bleskové prsty, hraje celým tělem, ale hraje pro svoje publikum. Pro něj by doslova propotil každou košili. Sympatické budiž i to, že ani on, ani jeho kapela neměli před koncertem problém se fotit s fanoušky. A že jich bylo.

Cosmo Klein & The Campers to věru neměl jednoduché. Program jej totiž vklínil mezi zmíněného Garcíu a pátečního headlinera Coryho Wonga. A ještě navíc mezi devátou a desátou hodinu, kdy značná část publika vyrazila spíše za dobrým jídlem než za jeho poněkud generickým funky. Hodně ho zachraňovali instrumentalisté kolem něj. Celkově jsem se ale s jeho setem trochu minul a myslím, že jsem nebyl sám.

Celý areál totiž čekal na Coryho Wonga, který předvedl doslova uragán kytarové energie. Usměvavý floutek s černými brýlemi s fialovým stratocasterem ukázal vysokou školu funky kytary. Až se tajil dech. A přitom to má všechno v prstech, většinu čau si vystačil pouze s wah-wah pedálem. Nepoužívá prakticky žádné zkreslení, žádné efekty a přitom je v jeho hře vše. Energie, obdivuhodná rytmická přesnost, rychlost i emoce.

Totéž lze opět říct o muzikantech kolem něj - pětičlenná dechová sekce osazená mistry, vynikající basák, neskutečný bubeník i divoký klávesák, navíc s kapelní dynamikou vtipného špičkování a hraní si. Mnohdy nezbývalo, než ty téměř zappovsky rytmicky propletené struktury - zároveň ale přehledné a hrané s neuvěřitelnou lehkostí - jen s otevřenou pusou sledovat a lapat po dechu. Navíc se Wongovi, resp. rozhicovanému publiku, podařilo nabourat festivalový program. Každý z interpretů měl na festivalu svou striktně vymezenou hodinu a ani ťuk navíc. U Wonga si další skladbu a celkem patnáctiminutový přetah posluchači po zásluze vydupali.

Big Funk Brass se tak rázem ocitli v podobné situaci jako Cosmo Klein - i oni hráli před notně prořídlým publikem, navíc je Cory Wong připravil o čtvrtinu hracího času. Obojí nicméně překousli s příkladným klidem a jejich houpavá pochodová dechovka z Francie, říznutá rapem a groovy energií, svoje předpůlnoční kouzlo měla a první festivalový den s nadhledem dovezla do příjemného finále.

Palec nahoru směrem k organizátorům patří za to, že první den festivalu Groove Brno nabídl u všech interpretů naprosto špičkový zvuk: Perfektně čistý, nepřepálený, skvěle dávající prostor detailům. Nevím, jací kouzelníci za mixpulty ve stanech zvukařů stojí, ale tohle byla naprostá lahoda.

Sobotní program slibuje silné dámy - hlavní hvězdou je saxofonistka Candy Dulfer, na programu najdeme i Janu Kirschner nebo Báru Poláková, ale i B-Side Band nebo Dirty Loops.