Záměrně v perexu píšu Praha, ne Česko. Lynyrd Skynyrd totiž před deseti lety vystoupili v Plzni a pro mnoho návštěvníků se jednalo o splněný sen. A už tehdy to vypadalo, že šlo o jedinou příležitost tuhle partu u nás vidět. Návrat po dekádě tak byl příjemným překvapením a potěšením, které si přišla poslechnout solidně zaplněná, byť ani zdaleka ne vyprodaná - hlavně v sektoru na stání by se našlo hodně místa - O2 arena.

Lynyrd Skynyrd aktuálně slaví padesát let na scéně. Tedy, budu-li hodně jízlivý, neslaví je ani tak kapela jako spíše značka. Pamětník klasické éry mezi debutem "(Pronounced 'Lĕh-'nérd 'Skin-'nérd)" a tragickou leteckou nehodou z října 1977, při které zahynulo šest lidí včetně tří členů formace, totiž už v řadách skupiny není ani jeden. Posledním, kdo tuto éru zažil, byl klíčový kytarista Gary Rossington, který zemřel v roce 2023. Služebně nejstarším tak momentálně zůstává zpěvák Johnny Van Zant, největším pamětníkem je kytarista Rickey Medlocke. Ten sice v řadách kapely působí od roku 1996, v jejích řadách se ale coby bubeník mihnul už v letech 1971 a 72.

Aktuální Lynyrd Skynyrd jsou tak v zásadě nástupnickou skupinou, téměř revivalem. Muzikanti to ale nepřímo přiznávají častým odkazováním na dědictví a fakt, že ten plamen nesou dál. Ostatně, jejich set uvedla montáž historických záběrů a pohledů do floridských bažin, která tuto skutečnost, ve světle onoho padesátiletého výročí, akcentovala.

Ještě než ale došlo na bažiny, krokodýly a zrnité koncertní záběry, vystoupal na pódium Simon McBride, jméno hvězdnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Šestačtyřicetiletý severoirský zpěvák a kytarista totiž od roku 2022 hraje s Deep Purple. A i na ně ve třičtvrtěhodinovém slotu došlo - nejen tím, že McBride mezi skladbami pokoušel publikum kytarovými drobky ze slavných párplovských hitů. Nakonec totiž předvedl instrumentální směs skladeb "Black Knight" a "Speed King", již uvedl upřímnou poznámkou: "A teď bude... Ale co, však to poznáte."

Nejsilnějším momentem jeho setu se nicméně stal povedený, jaksi zněžnělý cover "Lovesong" od The Cure. Jinak se McBride prezentoval jako velmi solidní songwriter (o kytarovém umění nemluvě), jehož muziku by byla vážně škoda redukovat pouze, jakkoliv je to silná položka v CV, na hraní v Deep Purple.

Lynyrd Skynyrd přijeli do Prahy jako instituce - v tom dobrém i špatném. Jejich koncert nepotřebuje nabubřelé pozlátko, vystačí si s hudbou. Setlist, až na jednu výjimku v podobě "Down South Jukin’" z desky "Endangered Species", pracoval s materiálem z období před leteckou havárií. Výkop po poněkud nabubřelém intru (až si jeden vzpomněl, hlavně kvůli dikci vypravěče, na cirkusáky z Kiss) obstarala energická dvojice "Workin' for MCA" a "What's Your Name" a pak už devět muzikantů sázelo v podstatě hit za hitem.

Jakkoliv se Johnny Van Zant snaží, seč může, zdravým jádrem muziky Lynyrd Skynyrd je kytarové trojspřeží Medlocke - Matejka - Johnson. Pětasedmdesátiletý veterán a dva šedesátníci mají hlavní podíl na tom, že formace v roce 2025 zní nesmírně sytě a řízněji než na dávných nahrávkách. Hrají pořádně nahlas, energicky a dost zachraňují jinak poměrně rutinní projev kapely.

To je odvrácená strana zmíněné instituce - opravdové nadšení a radost ze hry probleskly jen v několika málo momentech. Ne snad, že by vstoupení postrádalo drive, to bych muzikantům křivdil, jen prostě bylo vidět, jak moc je všechno připravené - gesta, pózy pro publikum, společné nástupy kytaristů na rampu a podobně. Všechno přesně tam, kde to mělo být. A že jde i sólo ve "Free Bird" odehrát až takhle na jistotu, bez využití prostoru na souboj tří kytaristů, už bylo celkem zklamání.

Nejhlouběji se muzikanti zaryli do duše, když vzpomínali. Poprvé při "Tuesday’s Gone" dali na plátně prostor Garymu Rossingtonovi a promítací plochu opanoval sestřih záběrů s tímto kytaristou. Podruhé v přídavku "Free Bird" se Johnny Van Zant stáhl do pozadí a o legendární skladbu se, alespoň virtuálně, podělil se svým bratrem Ronniem. Prostý, černobílý záběr na plátně a výrazný hlas - a téměř všechny dřívější výtky rázem zmizely. Jakkoliv už třeba Paul McCartney takto oživil Johna Lennona, pořád jde o trik, u něhož nezůstane jedno oko suché.

Ryzí rocková show odehraná až příliš na jistotu - tak by se stručně dal shrnout pražský koncert Lynyrd Skynyrd, jehož časomíra se zastavila zhruba na devadesáti minutách. Všechno, co publikum chtělo, dostalo. A asi to vlastně i stačilo. Jakkoliv předvedli skvělý koncert, stále v mysli hlodá červík pocitu poněkud promarněné šance přidat k rutině špetku radosti a přidané hodnoty. Mávání českou vlajkou a mluvení o česko-americkém přátelství to, mám takový pocit, nebylo.