Konceptuální alba, už samotným svým označením evokující něco hodně uměleckého a vymykající se běžné hudební produkci, dnes už příliš neletí. Málokdo se odhodlá zaměřit se na své desce na jedno určité téma, tomu přizpůsobit své skladby a riskovat, že posluchači nepochopí jeho vyšší kreativní záměry, nemluvě o komerčním riziku. V roce 1995 se k podobnému činu odvážil David Bowie, u něhož to zase nemusí být považováno za překvapivé, pohlížíme-li na jeho nezkrotnou fantazii a nečekané hudební výboje. Výsledkem Bowieho snah je deska "Outside", na níž Bowie rozsáhle spolupracoval s Brianem Enem.

Bowie se rozmáchl pořádně - deska trvá přes 74 minut a to měla být "Outside" jen první část rozsáhlejšího cyklu, na nějž Bowie (prozatím?) rezignoval. Už podtitul "Deníky Nathana Adlera: Nelineární gotický dramatický hypercyklus" může nastínit představu o rozsahu a záměru díla. Abychom si rozuměli - Nathan Adler je soukromý detektiv, další Bowieho alter ego, tématem "Outside" je vražda jako umělecké dílo. Vypadá to bizarně a odpudivě, rozsáhlý booklet, po výtvarné stránce famózní, tento dojem ještě umocňuje zneklidňujícími obrázky i citacemi z imaginárních deníků.

Bráno čistě hudebně, "Outside" není plný zásah. To černé kolečko uprostřed terče bylo projektilem jen líznuto. Velkorysý koncept se utápí pod tíhou několika zbytečných, hluchých míst, které rozmělňují mocný dojem - zde by se vyplatilo stříhat a umazávat, výsledek by možná byl ucelenější a silnější. Ovšem stále zůstává spousta vynikajících skladeb, ultraponurá "The Hearts Filthy Lesson", nechytatelná pecka "Hallo Spaceboy", depešoidní "No Control" či srdceryvný závěr v podobě "Strangers When We Meet".

V závěrečném zhodnocení bychom se mohli vrátit i k dalším dvěma deskám z trojice aktuálních reedic druhé poloviny devadesátých let - v subjektivním žebříčku autora se "Outside" zařazuje na druhé místo za "Hours..." a před "Earthling". Na každé si Bowie něco vyzkoušel, aby pak vyleštil svou parketu, na které se mu tancuje nejlépe - všechny tři alba mají svůj význam vzhledem k Bowieho uměleckému vývoji směrem k deskám "Heathen" a letošní "Reality". A z poslechu posledních dvou jmenovaných plyne, že ta objevitelská cesta, na níž byla nová poznání i omyly, stála za to.