Třetí a zároveň závěrečný den osmého ročníku Metronome Prague přilákal pravděpodobně nejvyšší počet návštěvníků letošního ročníku. Celková účast ale přesto zůstala za očekáváním, což nejspíš souviselo s nepřesvědčivým rozjezdem festivalu. Slabší program, absence venkovní Park stage a omezený line-up, který často nenabízel dostatek alternativ, způsobil rozpačitý dojem. Podrobněji jsme se tomu věnovali už v reportu z prvního dne.

Závěrečný den alespoň částečně vyrovnal dojem z předchozího průběhu. Slunečné počasí vydrželo po celý festival, takže i sobotní program mohl bez problémů nabídnout silná zahraniční jména jako Alanis Morissette, The Streets nebo Rag'n'Bone Man. Výraznou stopu zanechala i česká scéna, tentokrát výhradně v ženském zastoupení. Na ČT Art Fontana stagei se postupně představily Aneta Langerová, Klára Vytisková a Barbora Poláková.

Jedním z hlavních jmen sobotního programu, a vůbec celého Metronome Prague, byla kanadsko-americká zpěvačka Alanis Morissette. Pro část publika nepochybně vrchol večera, pro mě spíš příležitost zažít fenomén, který jsem jako ročník '93 minul. Její hudbu jsem nikdy aktivně neposlouchal, a tak jsem vystoupení sledoval bez nostalgie, zato s otevřeností a zvědavostí. Zpívala opravdu skvěle a zazněly všechny zásadní hity (především z její nejúspěšnější nahrávky "Jagged Little Pill"), přesto mi celá show přišla až překvapivě vlažná a bez jiskry. Jako by se Alanis držela zpátky a své emoce si nechávala spíš pro sebe.

Koncert otevřel nostalgický sestřih videí z devadesátkové éry. Na něj navázala Morissette příchodem v elegantním bílém outfitu a show odstartovala hitem "Hand in My Pocket". Poté následovala skladba "Right Through You", která míří na pokrytectví a manipulaci v hudebním průmyslu. Během ní se na projekci objevovaly výrazné feministické slogany - od zmínek o platové nerovnosti a femicidě až po historická omezení práv žen. Silná vizuální prohlášení ale zůstala bez dalšího kontextu, zpěvačka je nijak dál nerozvedla a nechala za sebe mluvit jen skladbu samotnou.

Během vystoupení se na obrazovce objevilo víc společensky angažovaných témat. V kontrastu s tím ale působil samotný koncert spíš komfortně a rutinně. Alanis Morissette předvedla technicky jistý výkon, postrádal však větší naléhavost, kterou by silná témata skutečně podpořila. Ostatně v komunikaci s publikem moc jistoty nepředvedla a mezi skladbami se držela spíš v ústraní a do kontaktu s fanoušky se příliš nepouštěla.

Ke konci se ale koncert přece jen dočkal silnějších momentů a trochu těch emocí. Alanis postupně vygradovala atmosféru a závěrečný blok působil mnohem energičtěji a osobněji než úvod. Show uzavřela pozitivně laděnou písní "Thank U", která dala rozlučce s publikem klidný a vděčný tón. Nebyl to sice strhující závěr večera, ale síla nostalgie zjevně zafungovala.

Zato The Streets, to bylo jiné kafe. A ano, jsem mírně zaujatý, protože Mike Skinner byl primární důvod, proč jsem šel na Metronome. Jeho tvorbu jsem naplno docenil až zpětně, o to víc jsem ale toužil zažít jeho energii naživo. A ta přišla téměř okamžitě. Skinner hned na začátku vystoupení seskočil z pódia mezi fanoušky a nastavil tak tón celého koncertu: žádné bariéry, žádný odstup, jen bezprostřední kontakt s publikem.

V první třetině setu si Skinner sundal boty i ponožky a zbytek vystoupení odběhal bos. Neustále gestikuloval, navazoval oční kontakt a mluvil k publiku s takovou samozřejmostí, jako by se ocitl uprostřed vlastního večírku.

Zpěvák Kevin Mark Trail svými vokály ideálně doplňoval Skinnerův syrový, místy téměř mluvený projev a dodával vystoupení melodickou rovinu. Kapela pak vtiskla živému zvuku The Streets duši i dynamiku - jejich mix UK garage, hip hopu a elektroniky zněl naživo strhujícím způsobem a vynikl snad ještě silněji než na studiových nahrávkách.

Setlist nabídl průřez tvorbou The Streets. Zazněly starší pecky jako "Don't Mug Yourself", "Has It Come to This?" nebo "Fit but You Know It" až po novější skladby typu "Wrong Answers Only" nebo "Troubled Waters". Silný moment přišel s "Blinded by the Lights", kdy publikum naplno nasálo melancholickou atmosféru tracku.

Ke konci pak Skinner vyhecoval dav k tomu, aby do crowdsurfingu zvedl jednu z fanynek. Sám jí pomohl nahoru a sledoval, jak ji fanoušci nesou prostorem. Finále završil opět mezi lidmi, kam se vrátil během závěrečné "Take Me as I Am", aby naposledy rozpoutal chaos. Skvělý konec jednoznačně nejsilnějšího koncertu dne a pro mě osobně i celého festivalu. Škoda jen, že to trvalo pouhopouhou hodinu.

Kdo měl ještě sílu, mohl pokračovat na poslední živý koncert v Moon Clubu, kde hrála devadesátková britská formace Freak Power se svižnou směsí funku, soulu a acid jazzu. Noční program pak patřil tanečním setům v halách Rave Room a BPM Chamber - v té první mě asi na půl hodiny pohltil intenzivní set Township Rebellion.

Po letošním rozpačitém ročníku, kterému chyběl silnější start, celková dramaturgická vyváženost i opravdu výrazní headlineři, bude zajímavé sledovat, jak se Metronome Prague dál vyvine. Osobně mi letos dávaly smysl oddělená rapová část MetRAP Night i scéna Nová Spirála, kde dostala prostor mladá talentovaná jména. Oba koncepty byly dramaturgicky zajímavé, ale zároveň festival spíš rozčlenily - místo aby přirozeně propojovaly různé posluchačské bubliny, rozdělily je do oddělených proudů. No uvidíme!