A že si tenhle dánský muzikant, jehož typickou pódiovou tvář viděl snad každý (a to může být dotyčné osobě tvrdá kytarová muzika naprosto cizí), dal skutečně na čas. Naposledy hrál jako King Diamond v Evropě v srpnu 2019. Pak přišlo všichni-víme-co a když Petersen, tento satanista, kterým byl ještě dříve, než se to stalo cool, znovu vstoupil na koncertní pódia, nasadil místo typického cylindru satanskou rohatou korunu. Se svou první kapelou, kultovními a v mnoha ohledech stylotvornými Mercyful Fate, zahrál v roce 2022 i na domácím festivalu Brutal Assault. Metalová přehlídka tehdy slavila pětadvacet let a nemohla si nadělit lepší set.

Střih, posun o další dva tři roky. Petersen opět upřel svou pozornost ke své druhé tváři. Album "The Institute" už nějakou dobu připravuje, pár ochutnávek už je venku a zní to zatím nadějně. Pokud se podaří udržet kvalitu i na celé desce, mohlo by jít o důstojný návrat po téměř dvaceti letech od zatím posledního počinu "Give Me Your Soul... Please."

Každopádně fakt, že Diamond už zase jezdí, budiž jasné znamení toho, že chce být znovu aktivní. Jeho koncertní set v Plzni navíc ukázal, že tenhle čilý skoro-sedmdesátník je při síle a čas nijak neobrousil jeho temné charisma - a ani neotupil jeho charakteristický kontratenor s oblibou mířící až do falsetových hlasových rejstříků. Tohohle muzikanta prostě poznáte.

A pranic se nezměnilo ani na tom, že je King Diamond dědicem kmotra teatrálně pojatého shock rocku Alice Coopera a na jeho samotného pak s oblibou odkazují Tobias Forge z Ghost nebo kapela Cradle Of Filth. Ve výrazném scénickém pojetí se o Petersena opírá i Marilyn Manson nebo blackové skupiny v čele s Mayhem, byť tam je inspirace spíše v tvorbě Mercyful Fate.

Každopádně, i do Plzně si vokalista a jeho parta v čele s kouzelně stoickým kytaristou Andym La Rocquem přivezli třípatrovou pódiovou dekoraci v podobě strašidelné psychiatrické léčebny jako vystřižené z hororových filmů. Dvě schodiště, můstek s rampouchy, dveře vedoucí do skrytých místností, problikávající lampy.

Kulisy dokázal navíc hlavní aktér naplnit svou přítomností, která vedle zpěvu vždycky přinášela právě divadelní rozměr. Koncert tak uvedl rozkucháním panenky vytažené z bílé rakve se jménem své hrdinky Abigail, jako šílený doktor konverzoval s neviditelnou manželkou, čaroval tu s duchem, tu se zombie, tu s pacientkou léčebny. Vše samozřejmě s ikonickým držákem na mikrofon vytvořeným dvěma kostmi. Cylindr jednou vyměnil za stařeckou paruku, na tváři se mu objevil cvikr i různé masky, někdy byl mužem bez tváře, jindy připomněl titulní postavu z "Fantoma opery" z Webberova muzikálového kusu.

Všechny tyhle Kingovy inkarnace pojí jistá vyšinutost, excentričnost, teatrální přehnanost - nic z toho však neutlouká hudební kvality, tohle byl prostě poctivý heavy metal starosvětského střihu, bez zbytečné moderny.

A v tom tkví to největší umění: trefit přesně tu rovinu, kdy jedno podporuje druhé a vytváří působivou a hlavně stabilní konstrukci, kterou nerozpustí ani vytrvalý déšť, jenž si nedal pokoj ani na finálový koncert plzeňského MetalFestu. Setlist propletl kusy z klasických alb "Abigail" , "Them" a "Fatal Portrait", své místo v něm si vydobyly i novinky "Spider Lilly" a "Masquerade of Madness" - a pokud se na slibované novince podaří kvalitu udržet, bude se na co těšit.

Pojetí koncertního konceptu jako jakéhosi poodkrytí temných zákoutí ústavu pro choromyslné umožňuje Diamondovi stavět celou show spíše jako řetězec volně propojených epizodek než jako komplexní dějový oblouk. Opřít se může o jednotící prostředí, svou osobnost a skvělou - a hlavně už od roku 2001 neměnnou - kapelu za zády.

Kromě zmíněného Andyho La Rocqua, který se stará o ekvilibristické, rychlé pasáže, tu je také enormně zkušený Mike Wead (mj. Mercyful Fate, Candlemass či Elvenking), spolehlivá riffová mašina, která muziku neochvějně táhne kupředu. Jistou dravost pak zvuku sestavy přidala rytmika ve složení Pontus Egberg (basa) a Matt Thompson. Škoda, že se na aktuální turné s muzikanty nevydala blackmetalová divoženka Myrkur, její náhrada působila poněkud nejistě a v nabroušeném zvuku se docela ztrácela.

Toto pojetí à la sbírka hororových povídek zároveň interpretovi umožňuje vystupovat z role, třeba když se rozpovídal o tom, že je dobré mu nedůvěřovat, pokud mluví o chystané desce, nebo když v závěru sestoupil ze svého pódiového piedestalu a šel si potřást rukou s fanoušky. O to kouzelnější bylo, že pro nejvěrnější příznivce nabízel VIP balíčky se setkáním za poměrně hodně peněz. To jsou paradoxy. Asi ho nadchla odezva, jakkoliv po skončení powermetalových Stratovarius poněkud prořídlého, publika.

Když hrál King Diamond v Plzni naposledy - bylo to v roce 2013 -, zapsal se tento ročník do historie festivalu jako jeden z těch nejvíce propršených. V tomto ohledu proto tenhle démon svou reputaci nenapravil. Hudebně a vizuálně ukázal, že ve svém oboru patří stále ke špičce. V tomto případě se rozhodně vyplatilo se do deštěm nasáklé Plzně vydat.