Na posledním albu "Opvs Contra Natvram" začala Behemoth trochu dohánět vlastní velikost. Po čtvrtstoletí na scéně v té době sahali na vrchol a nahrávka tomu svým epickým rozmachem odpovídala. Ale v podstatě to byl, byť v zásadě povedený, vývar z předchozích počinů, tedy "The Satanist" a jeho nástupce "I Loved You At Your Darkest".

Adam Darski alias Nergal a jeho souputníci Orion a Inferno jsou natolik zkušení muzikanti, že moc dobře vědí, že příliš dlouho napínaná struna rupne. A tak přišel čas na změnu. Takže zatímco na jednu stranu kapela, ve společnosti Rotting Christ a Satyricon, vyrazila na historicky největší blackmetalové turné historie, ve studiu ukutila nahrávku, která boduje tím, jak přímočará umí být.

Ta agresivní přímočarost a nekompromisní tah na branku se podepsaly snad všude: V titulu "The Shit Ov God", který nenechává prostor pro dvojznačnost, ve stopáži, která nedosáhla ani čtyřiceti minut a naplnilo ji jen osm skladeb, a hlavně v celkovém výrazu, který v jistém ohledu předznamenal druhý singl "The Shadow Elite". Ten nakonec řadovku otevírá a je tvrdší a špinavější, než by pravidelný posluchač těchto pekelníků z Gdaňsku po posledních deskách čekal.

Ale aby bylo mezi námi jasno - Behemoth tu nedělají revoluci, neobracejí svou svízelně budovanou hudební cestu naruby. Tuhle polskou partu, která dokázala dostat black metal do velkých hal, i na jejím nejnovějším počinu spolehlivě poznáte. Nervní riffy, časté zlomy, rozskřípané kytary, jedinečná bubenická palba mistra svého řemesla Inferna i Nergalova póza temného kazatele, všechno na tomto albu najdeme. Jen se po dekádě trochu setřel mystický pel, který předchozí trojici nahrávek pokrýval. Tady posluchače masírují masivní riffy.

A "The Shit Ov God" ten důraz na intezivní tlak svědčí. Formace tu zní velmi sevřeně, tolik se neutápí ve snaze budovat atmosféru - na dětské sbory nebo pomalejší kusy à la "Bartzabel" nebo "O Father, O Satan, O Sun" zapomeňte. Nergal tu není za filozofického mystika, ale za agresivního poloboha, ztělesnění temnoty par excellence. Svoje teze - "If you are prey, then I am the beast / You wave a white flag, I accept no defeat / Thеy say you're almighty, an Illusion I quell / You servе up in Eden, I reign in hell," zazní v titulní písni - doslova plive.

Osmička nových skladeb se může opřít o výrazné refrény i nosné slogany - titulní píseň jsme už zmínili, velmi dobře funguje i refrén "Lvciferaeon" ("If I am God / Everyone is / If I am God / If I am not / None exists / If I am God") nebo intenzívní "Sowing Salt".

"Shit Ov God" uhání jako splašený kůň, letmá zpomalení tu představují jen nadechnutí k dalším ostrým tempům. Album, i díky své výrazové ohlodanosti, nenabízí prostor k oddechu, a i když tady narazíme na pasáže či postupy, které nepřekvapí - naštěstí jsou Behemoth stále docela daleko od sebevykrádání, pořád se pohybují na úrovni variování rukopisu -, samotná energie vleče posluchače dál.

Behemoth se na "The Shit Ov God" podařilo vyhnout stagnaci, která po dekádě začínala hrozit. Zároveň ale novinkou neodradí posluchačskou základnu, kterou jí právě poslední tři desky, natočené po zmrtvýchvstání frontmana Nergala - podařilo se mu překonat leukémii -, povážlivě přifoukly. Nové album spíše zhušťuje, než aby nadále tlačilo na ještě epičtější pojetí. A ačkoliv se nejedná o vyloženě překvapující počin, pohání jej dravá energie, která dokáže uhranout.