Pětatřicet let. Tak dlouho trvalo Behemoth, než se z no name kapely ze severního Polska stali patrně nejvýraznější formací evropské tvrdé muziky. Od olympijského majstrštyku jim sice na záda dýchají Francouzi z Gojiry a komerčně vzato budou asi na špici němečtí Rammstein, ale oni jsou ti, kdo (společně s Dimmu Borgir a Cradle Of Filth, abychom neumenšovali jejich zásluhy) dokázali black metal dostat do velkých hal. Aktuální turné nazvané "Unholy Trinity", které se v neděli uzavřelo v pražském O2 universu, tak přineslo ve své podstatě docela symbolický večer završující další éru. Dostoupili Behemoth na pomyslný zenit své kariéry? To ukáže teprve čas.

Šňůra se trefila mezi oslavy třiatřicetin skupiny (kterýžto set mimo jiné přivezla na minulý ročník festivalu Brutal Assault) a blížící se nové album, největší přidanou hodnotou proto byla přítomnost předkapel Rotting Christ a Satyricon.

Ty samy patří k žánrové špičce: v pohodě zvládnou být headlinery svých vlastních turné a na plakátech festivalů stojí jejich jména vyvedená velkým písmem. Zároveň to ukazuje na jednu věc - aura Behemoth už je taková, že před ní pomyslně blednou i takové základní žánrové kameny. Přítomnost obou formací navíc přinesla kýženou stylovou variabilitu, všechny totiž s blackovým jádrem pracují odlišně.

Večer otevřeli helénští válečníci Rotting Christ. Třičtvrtěhodinové vystoupení sledovala prakticky zaplněná spodní plocha a na první moshpit se dlouho čekat nemuselo. Kapela z Athén, jejíž jádrem stále zůstávají bratři Tolisové (Sakis a Themis), dokázala v první půlce devadesátých let stvořit specifický zvuk, nasycený horkokrevností i mystikou, který si libuje ve sborových zpěvech a spíše black’n’rollovém, výrazně melodickém přístupu než přímočaré agresi. Hrálo se převážně z novějších alb, nicméně raná klasika "Non Serviam" nadšenou halu rozhodně potěšila.

Satyricon zastupují severskou školu - a zároveň kreativní odstup od rigidního black metalu. Ve své době totiž začali používat akustické nástroje a vůbec k blacku přistupovat poněkud rockovějším, tudíž méně rigidním, způsobem. Svůj podíl na tom jistě nese i frontman Satyr, který kolem sebe ono fluidum rockové hvězdy má a patřičně toho využívá: Je pohyblivý, ví kdy nahodit nějakou tu pózu a kdy jen vrhnout temný pohled do publika.

Oproti v zásadě podobně poskládanému setu na Brutal Assaultu mi výkon souboru přišel o něco soustředěnější, možná tomu prospěl uzavřený prostor libeňské haly. Satyricon provedli přesný řez svou kariérou, oproti Rotting Christ ale o něco častěji sahali k ranému materiálu, byť na dnes již klasický debut "Dark Medieval Times" nedošlo.

Při vší úctě ke kvalitám obou jmenovaných seskupení, s nástupem Behemoth na pódium se jasně ukázalo, jak moc jsou polští blackoví titáni odskočení od zbytku žánrového pelotonu. Ne snad obsahově, tam naopak Behemoth bohužel v poslední době vsázejí spíše na prvoplánovou provokaci - a jistě že titulní singl z blížící se stejnojmenné desky "Shit Ov God" naživo způsobil tu správnou reakci, jen to prostě postrádá tu elegantní sofistikovanost alba "The Satanist" -, po stránce výpravy a provedení se s nimi ale jen málokdo může poměřovat.

A to parta kolem Adama Darskiho alias Nergala vlastně neužívá nic dosud nevídaného a technicky ohromujícího. Baterie světel, sloupce páry, oheň, jeviště strukturované jak výškově, tak v předozadním plánu. V zásadě nic složitého - jenže Behemoth se to všechno daří rozehrát způsobem, který i na poněkolikáté ohromí. Jakkoliv na divadelnosti kapela hodně staví, hudebně publikum rozhodně nestrádalo.

Výroční setlist občerstvily tři novinky - již zmíněná emblematická "Shit Ov God", sebeustavující "The Shadow Elite", která celý koncert otevřela, a "Lvciferaeon", která, jakkoliv studiově jen trochu mlátí prázdnou slámu, na koncertě fungovala parádně. Největší magii stvořily pomalejší kusy "Blow Your Trumpets Gabriel", "Bartzabel", již uvedla mohutná kanonáda bicích, či přídavková "O Father O Satan O Sun". Frontální útok na posluchače nabídly "Ov Fire and the Void" i nejstarší skladba v historii skupiny, "Cursed Angel of Doom", před níž se Nergal poprvé a naposledy rozpovídal.

Připomněl začátky formace i harcování v dodávce od jedné české vísky ke druhé. A nebyl to žádný formální proslov, jaké na koncertech slýcháme dnes a denně. Darski tu skutečně vystoupil ze své démonické role a nadšení a svým způsobem i pohnutí v jeho hlase se dalo jen obtížně přeslechnout. Silný moment.

Za Behemoth leží spousta dřiny, ale jedno je jisté - black metal dokázali vytáhnout na světlo. Ostatně, bylo to vidět na rozptylu publika. Od zkušených fanoušků až po metalový potěr, od pečlivě vymóděných až ke casual posluchačům, pro které znamená příslušnost v komunitě jen okrajový pocit.

Ortodoxnímu jádru blackařů nemusí být tahle mainstreamizace po chuti - a, jakkoliv nechci být špatným prorokem, tuším, že na novém albu "Shit Ov God" se to nepodepíše zrovna pozitivně -, ovšem Behemoth svou temnou náruč otevřeli doširoka a stvořili kategorii sami pro sebe. Nedělní koncert oslavil právě toto, onu vítanou i proklínanou magii, kterou si tihle muzikanti doslova vydupali ze země.