Druhý slavnostní koncert z celkem tří plánovaných pod taktovkou Composers Summit Prague se odehrál v prostoru Nové spirála na pražském Výstavišti. Pokud jste na netradičním místě ještě nikdy nebyli, představte si velkou černou rolku od toaletního papíru postavenou na výšku, v níž se ve třech patrech sedí na židlích po vnitřních stěnách. A přímo uprostřed se nachází drobné kulaté pódium, které se, jak název napovídá, v průběhu celého představení pomalu otáčí.

A už když jste do Nové spirály vcházeli, museli jste jednoduše žasnout nad ostře růžovým osvětlením korespondujícím s barvami seriálu "Squid Game" (do češtiny překládaného jako "Hra na oliheň"). K tomu se v prostorách nacházelo také početné množství cosplayerů v růžových overalech s černou maskou, čímž se efekt na diváky ještě zesílil. Stačilo už jen navléknout zelenou teplákovku s pořadovým číslem a začít.

Málokdy si pořadatelé dávají takto záležet na výsledném dojmu, proto je potřeba pochválit snahu - vizuální prvky byly spolu s pro mnohé neokoukanými, exotickými prostory tím pravým místem, kde této neméně exotické hudbě dát vyniknout. Uprostřed pódia se nacházelo velké piano pro hlavní hvězdu, přímo naproti za klávesami a notebooky, z nichž se spouštěly drobné dokreslující podklady jako například zvuk větru, seděla skladatelova pravá ruka.

Komunikovali mezi sebou mlčky, stačil jen pohled nebo lehké pokynutí hlavou a druhá strana hned věděla, co má dělat. A kolem nich, zády k publiku, sedělo dalších devět muzikantů obsluhujících bicí, smyčcové nástroje, velký gong a především tradiční korejské instrumenty.

Perkusionista a ke konci večera i překvapivý vokalista měl k dispozici janggu, tedy buben ve tvaru položených přesýpacích hodin, jehož tělo je vyrobeno ze dřeva a tvoří ho dvě části. Takzvaná hlava se nazývá bukpyeon a nachází se na levé straně, na níž se běžně hraje dlaní. Je pokryta silnější kůží, aby vydávala nízký tón. Oproti tomu napravo najdete část nazvanou chaepyeon s tenčí kůží, která zvládne vyšší tón a hraje se na ni bambusovou paličkou.

Párkrát ale tentýž hudebník využil i kkwaenggwari, což je malý plochý gong vyrobený z mosazi, na nějž se hraje tvrdou hůlkou, čímž se vytváří výrazně vysoký tón. Trochu to připomíná nepříjemný kravál, který jste jako malí dělali svým hraním vařečkami na hrnce v kuchyni rodičů.

Jung Jaeil (správná výslovnost je opačná, neboť v korejštině se nejprve uvádí příjmení a až potom křestní jméno, dle jeho vlastních slov se tedy vyslovuje: Džeil Džang, nikoliv Čong Če-il, jak mylně uvádí některé zdroje) koncert odstartoval svým dost možná největším hitem: doprovodem k první hře seriálu Zelená, červená jménem "Moogongwha + Way Forward" s dnes už ikonickou hrou na flétnu. A v tu chvíli jako byste se doslova propadli do toho seriálu.

Nad pódiem v ten okamžik kroužil obrazec složený z typických tvarů pro hit streamovací služby Netflix, kdy vespod se nacházel čtverec, uprostřed trojúhelník a nahoře kruh. Akorát že se jednalo o prvek ve 3D, ve skutečnosti tedy šlo spíše o trio krychle, jehlan, koule. Na tento obrazec a následně i z něj po celém sále se promítaly sytě růžové, ale i šedivé symboly, které připomínaly, do jakého světa jsme se to všichni nechali vrhnout. Kupříkladu šlo o ruce, oči, siluetu člověka v teplákovce nebo temný les. Velice působivé a vtahující.

Samotný osmdesátiminutový koncert připomínal rituální seanci kmene, jehož vlastně nechcete být součástí, neboť vás jeho chování znepokojuje. Příjemná nervozita se tak mísila s napjatým očekáváním výjimečného výletu za jihokorejskou estetikou a hudebními tripy do říší tak vzdálených, až to bralo dech. Dvaačtyřicetiletý skladatel si často vystačil jen se svým pianem, k němuž nikoho dalšího nepotřeboval, a v černém tričku, zvonových kalhotách a bílých teniskách se za ním zkušeně kroutil a prožíval každý tón.

Hudba ke "Squid Game" ale nabízí i mnohem vrstevnatější pasáže, a když si interpret vzal do ruky elektrickou kytaru a zapojil i spoluhráče, připomínal jejich koncert spíše seanci, v níž se potkává metal, drone a noise. Společné prvky zde najdete jak s vystoupeními Sigur Rós, tak také se Swans či Carcass, jichž je autor velkým fanouškem.

Až tak divoké a nepředvídatelné to místy bylo. A jelikož samotný seriál staví hlavně na kontrastech, kdy se tam hluboce intimní problémy lidí mísí s dětskými hrami a také nechutnou brutalitou, nabídl i koncert momenty, z nichž mrazilo.

Kupříkladu v papírovém programu neuvedená "Round And Round" patří mezi kousky, které začínají jako metal, pak do nich náhle vstoupí z počítače puštěné dětské sbory a na stěnách se začnou objevovat siluety houpacích koní z kolotočů, aby se náhle opět nálada změnila a hudba se vrátila k natlakované kytarové smršti. Zmínit je potřeba určitě ještě "Pink Soldiers", která s tikáním hodin v pozadí umocňovala tlak na rozhodnutí už v seriálu a stala se v podstatě jeho ústřední melodií.

Snad aby se ten kontrast dětské naivity a bolestné krutosti ještě prohloubil, vstupoval do koncertu s celkem třemi proslovy k publiku i sám Jung Jaeil. Vědom si toho, že mezi diváky se kromě miliardáře Karla Janečka nachází i kompletní osazenstvo skladatelů z právě konaného summitu od Conrada Popea a jeho ženy Nan Schwartz přes Harryho Gregsona Williamse až po bratry Jeffa a Mychaela Dannu, mluvil k nim velice skromně, až plaše. "Sedí tady dokola samí mistři svého řemesla, já jsem mezi nimi jen děcko. Co tady vlastně vůbec dělám?" ptal se udiveně.

Hovořil také o tom, jak do Prahy jezdí pravidelně už přes dvacet let právě díky své celoživotní fascinaci Českým národním symfonickým orchestrem a tu a tam svou řeč doplnil lokálním slovíčkem, které diváci hlasitě ocenili.

Lákal také na chystanou třetí sérii "Squid Game" startující v červnu, k níž svou část dokončil už v únoru, a hovořil o tom, jak se teprve tam ukáže ta hlavní zpráva, kterou chtěl divákům režisér od začátku předat. A jak se tam prezentuje lidskost v časech bídy, zmaru a utrpení.

Poděkoval také hlavnímu organizátorovi summitu Sašovi Smutnému, který jej do Prahy exkluzivně přivezl, a když za to sklidil velký potlesk, spokojeně poznamenal, že ho těší, že jako publikum víme, o koho se jedná. Jeho nervozita, uctivé úklony a skoro až strach z lidí působily jako překvapivý protiklad k jeho jistotě, když se pustil do hraní.

A jelikož ho diváci nechtěli pustit z pódia, zařadil na úplný konec ještě původně neplánovaný přídavek, který v programu nebyl: úplně sám zahrál na piano ukázku ze soundtracku k filmu "Mickey 17", který nedávno dokončil. Hned jste přitom věděli, že svou náladou a tak trochu bezstarostností se tento kousek zcela vymyká tomu, co zde dosud prezentoval. Jde jen o další důkaz toho, jak unikátní a sevřený soundtrack ke "Hře na oliheň" vznikl a jak univerzálním skladatelem se rodák ze Soulu prezentující se jako stydlivý popleta stal.

Pokud byste se chtěli alespoň částečně přesvědčit o tom, co všechno tato stále ještě čerstvá hvězda na poli filmové a seriálové muziky dokázala, budete mít další možnost na festivalu Colours Of Ostrava. Tam Jung Jaeil vystoupí na hlavním pódiu se svým tradičním programem míchajícím všechnu jeho tvorbu dohromady. Asi už to nebude tak nezapomenutelné jako striktně vymyšlený set v intimním prostředí Nové spirály, ale představu si jistě uděláte.