V první řadě považuji za férové napsat, že metodika sestavování oficiálních hitparád je zcela transparentní - každý zájemce si ji může prostudovat na webu české pobočky IFPI. Dlouhodobě však mám pocit, že albový přehled způsobem svého sestavování jednoznačně straní hvězdám nejmladší generace a že by si zasloužil pestřejší záběr.

Ačkoliv výsledný žebříček zohledňuje i fyzické a digitální prodeje, podle stále se opakujících jmen z řad ikon Generace Z (z drtivé většiny mladých rapperů) na nejvyšších místech se zdá, že o pořadí rozhoduje především počet přehrání na digitálních platformách typu Spotify, Apple Music a tak dále. Tyto služby dnes samozřejmě na hudebním trhu hrají dominantní úlohu, ostatně i nedávná výroční zpráva IFPI hovoří o tom, že momentálně generují největší podíl příjmů v tomto průmyslu a růst jejich popularity stále pokračuje.

Také zahraniční hitparády vycházejí z kompilátu prodejů fyzických nosičů, downloadů a počtu streamů v digitálních aplikacích. Jenže zatímco v USA či Velké Británii se tyto přehledy na vývoj trhu přirozeně adaptovaly (nejspíš v souladu s chováním posluchačů) a nezdá se, že by se jejich aktualizace na výsledcích dramaticky podepsala, v Česku se přehled nejžádanějších desek v posledních letech zasekl na jakémsi mrtvém bodě.

Alba Viktora Sheena, Calina, Yzomandiase a dalších umělců populárních hlavně u velmi mladých posluchačů se často v top desítce drží i několik let. Výjimkou nejsou situace, kdy má Sheen v této sestavě třeba čtyři tituly najednou, aniž by se kolem něj aktuálně něco dělo. Když naopak vydá nový, vysoce očekávaný počin zástupce tradiční scény, cílící svou hudbu spíše na střední či starší generaci, kolikrát se neobjeví ani v top stovce, přestože k nahrávce absolvuje rozsáhlé PR kolečko a paralelně s tím třeba vyprodává velké haly.

Najde se samozřejmě i pár výjimek: masově oblíbené fenomény typu skupiny Kabát dokážou alespoň v týden vydání převaze rapperů vzdorovat a třeba i zvítězit. Po několika týdnech ale většinou i taková velká jména opět vyklidí pole ustálené žebříčkové sestavě.

Důvod je jednoduchý - publikum zavedených hudebníků se od příznivců hvězd zetkové generace liší. Stále ještě dokáže ocenit hudbu na fyzickém nosiči, ať už na CD nebo v posledních letech tolik populárním vinylu. Řada lidí nad třicet let si už samozřejmě na digitální platformy rovněž zvykla, avšak těžko dokáže v dospělosti při všech denních povinnostech ve frekvenci streamování držet krok s teenagery, kteří muziku svých oblíbenců takzvaně jedou od rána do noci.

Pro uvedení konkrétního příkladu si stačí projít aktuální vydání albové hitparády a porovnat ho s prodejními statistikami nosičů Bontonlandu či prodejny Supraphonu. Zatímco v prvním přehledu se v elitní desítce - jako každý týden - objevují Viktor Sheen, Calin, PTK a Yzomandias, Hard Rico nebo s aktuálním titulem slovenský rapper Separ, žebříčky zmíněných obchodů s fyzickými kopiemi tato jména vůbec neevidují.

V nich se na předních místech vyskytují nedávno vydané novinky skupiny Olympic, Michala Davida, Lady Gaga, Terezy Kerndlové, Moniky Absolonové, Jethro Tull, Helloween, Eltona Johna s Brandi Carlile nebo loňský bestseller Vladimíra Mišíka, čerstvě oceněný dvěma Anděly. V top stovce podle IFPI ale ze zmíněných najdeme pouze Lady Gaga na páté pozici, Mišíka, který po předávání okřídlených sošek z nuly vyskočil na třicátou první příčku, a Olympic na třicátém pátém řádku.

Ten obrovský nepoměr ve výsledcích se zdá zvláštní a překvapující. IFPI na svém webu uvádí následující přepočítávací vzorec: v součtu 2250 streamů všech songů z desky se rovná jednomu prodanému albu (vychází se z předpokladu, že studiovka obsahuje v průměru deset skladeb a na každou připadá 225 přehrání). Tento koeficient může na první pohled působit jako pro fyzické prodeje velkorysý, avšak pořadí ukazuje, že tomu tak není.

Nejpopulárnějším umělcům zmíněné mladé generace totiž běžně jen na Spotify za jediný den přibývají i desítky tisíc přehrání, a to i u starších děl. Naopak pokud si někdo jednou koupí CD či LP a pak ho doma pravidelně ve fyzické podobě poslouchá, žádné statistiky už to mimo okamžik koupě znovu nejsou schopny zaznamenat.

Osobně jsem toho názoru, že pořízení nosiče jako dlouhodobé hodnoty (i kdyby jen pro účely památečního artefaktu) v ceně několika set korun (v případě vinylů jde často i o částky přesahující tisícovku) by mělo v takové hitparádě stále výrazně stát nad opakovaným kliknutím v aplikaci.

Spousta mladých interpretů navíc těží z toho, že jejich songy jsou zařazeny do různých organizovaných playlistů, takže si je uživatelé mohou touto cestou přehrát, aniž by o to projevili zájem a aniž by si vlastně všimli, že píseň slyšeli. Někteří umělci této generace staví hlavně na kvantitě obsahu a jejich desky obsahují daleko více než deset skladeb, díky čemuž zmíněné souhrnné cifry streamů dosáhnou o něco snáze.

Největší nedostatek pak vidím ve skutečnosti, že IFPI do pořadí nezahrnuje zdaleka všechny fyzické prodeje. Na webu stojí, že "žebříček je sestavován na základě prodejních výsledků samostatných tzv. plnosortimentních prodejen a prodejních řetězců, které se zabývají prodejem 'fyzických' hudebních nosičů. Do předmětného žebříčku nejsou tedy započítávány 'neplnosortimentní' prodeje fyzických nosičů - např. prodeje na koncertech příslušných interpretů či prostřednictvím e-shopu/merch-shopu interpreta či interpretova vydavatelství."

Většina CD či LP se dnes přitom prodává právě na koncertech umělců nebo skrz jejich e-shopy, kde je často nabízejí exkluzivně s podpisem a věnováním. Pokud interpret v týden vydání podepíše a rozešle fanouškům stovky kusů nosičů (v případě největších jmen může jít klidně i o tisíce), které pak žebříček nijak neregistruje, nemůžeme očekávat, že se na předních pozicích objeví někdo jiný než Viktor Sheen a spol.

Rozumím tomu, že u tohoto způsobu distribuce může vedle komplikovaného sbírání dat od každého subjektu zvlášť vzniknout problém s prokazováním, zda hudebníci nahlášený počet nosičů skutečně prodali. Pořád by ale drobné riziko, které se jistě dá nějak podchytit, výsledky zkreslovalo méně než zcela na tyto nezanedbatelné počty rezignovat.

Oficiální albový žebříček by měl reflektovat celý český hudební trh v jeho generační a žánrové šíři, ne jen ten určený nejmladším, převážně rapovým posluchačům. Nehledě na to, že při opakování pořád těch samých jmen dokola několik let v kuse začíná sestavování takové týdenní hitparády jaksi postrádat smysl.