Jejich písně jsou na první dobrou líbivé a neuvěřitelně chytlavé. Nedělají vatu a snad každý song, který kdy nahráli, by se mohl stát velkým hitem. Jenže autoři megahitu "Geronimo" jsou nezávislí, vydávají pod svým vlastním labelem, a tak o nich mimo ultrapopaře v naší redakci nikdo neví. Bizár. Ale skvělý.
Live: Sheppard
místo: Futurum Music Bar, Praha
datum: 13. dubna 2025
support: Bookie Baker
setlist: Zora / Daylight, Animals, Sunshine, Learning To Fly, Keep Me Crazy, Let Me Down Easy, The Best Is Yet To Come (akusticky), Watching The Sky / Coming Home, Die Young, Running Straight To You, Kiss My Fat Ass, Symphony, Edge Of The Earth, On My Way, Milkshake Man (Go-Jo cover), Geronimo
Na koncertě jsme neměli fotografa.
Sheppard jsou vůbec podivuhodnou smečkou muzikantů. Jejich čtvrtá studiovka "Zora", pojmenovaná po babičce sourozenců George, Amy a Emmy Sheppardových, zobrazuje na svém obalu zbylé ústřední trio z někdejší šestičlenné sestavy. Jejich wikipedie ale uvádí, že v kapele fungují aktuálně čtyři - v roce 2023 se k nim přidal bubeník Jon Butterworth. Do Futurum Music Baru ale nakonec dorazili v pěti, protože naživo s nimi vystupuje ještě nájemný kytarista.
Tou zajímavější otázkou ale zůstává - kdo jim to všechno platí? Sourozenecká skupina se totiž prvně proslavila velkým hitem "Geronimo", který dodnes hrávají i naše rádia. Píseň pochází z roku 2014, kdy byl hlad po energických, pozitivních popových písních s výraznou rytmikou, a tak v té době vznikla kromě nich i řada dalších one-hit wonderů - mezi nimi třeba
Walk The Moon s "Shut Up And Dance", Magic! s "Rude" nebo v té době už necelé tři roky dokola hrající "Everybody Talks" od
Neon Trees. O
Bastille,
Clean Bandit či
Imagine Dragons, kteří těch hitů od té doby vymysleli ještě požehnaně, ani nemluvě. Jenže když dnes řeknete, že jdete na koncert Sheppard, kdo se vlastně mimo našeho šéfredaktora se zájmem otočí?
Vzhledem k tomu, jak to v klubu vypadalo, skoro nikdo. Už předchozí koncert v Polsku skupina na svém Facebooku vyhlásila za jeden z nejmenších, které kdy odehrála - dorazilo na něj totiž přesně 59 lidí. Pozitivně laděný příspěvek s nádechem smutné reality ukazující na stále se rozšiřující nůžky mezi megahvězdami, které se nevejdou na stadiony, a těmi nejmenšími, na které zůstávají i malé kluby poloprázdné, se ale v Praze nepodařilo přetavit do pozitivnějších hodnot.
Při prvním sčítání před začátkem se v klubu nacházelo 57 návštěvníků, při tom druhém, v půlce show, jsem se dostal na číslo 60 (plus mínus člověk, protože leckdo mohl patřit k zaměstnancům Futura či samotné formace). Předskokani mezi nimi nebyli, ti se spolu loučili před klubem ještě před devátou hodinou, kdy pětasedmdesátiminutové vystoupení začínalo.
Tak zoufale nízké číslo je samozřejmě alarmující - do smluv pochopitelně nevidím, nicméně podobně skromné sály Sheppard objíždějí napříč celou Evropou. Chystané americké turné, kde dříve předskakovali
Meghan Trainor startující svou kariéru ve stejném roce, bude krapet ambicióznější - kapacita tamních prostor se dotýká i magického čísla pěti set lidí. S tak mrzkou návštěvností to ale skupině může vydělat stěží na benzín.
A to ještě považte, že se bavíme o nezávislé kapele, která si všechno musí platit sama. A ještě k tomu pochází z daleké Austrálie, byť tedy čerstvě přesídlila do USA, kde chce v následujících letech budovat svou skomírající kariéru dál a hlavně podpořit sólovou country dráhu Amy.
Odpověď na to, kdo to financuje, byť v rovině spekulací, se nabízí - jejich otec. Tedy ten stejný člověk, kterého od roku 2015 soudili za praní špinavých peněz z Papuy Nové Guiney do Austrálie. A teprve loni se kauza uzavřela s tím, že mu nic nebylo prokázáno. Co k tomu dodat, že... Na druhé straně, formace patří doma mezi mimořádně populární hudebníky s mnoha hity na kontě, na Spotify se pyšní čtyřmi miliony posluchačů měsíčně, takže možná prostě jen sourozenecká trojice pouze utrácí dříve vydělané peníze, aby svou hudbu přivezla i těm geograficky vzdálenějším fanouškům. Z nadšení muzikantů při živém hraní to tak ostatně vypadá.
Protože bez ohledu na dění v zákulisí by hlavně nemělo zapadnout, že koncert jako takový byl naprosto úžasný. Skupina se do Prahy vrátila po deseti letech, a i když - snad právě kvůli nízké návštěvnosti - zkrátila svůj set o tři písně, které jindy běžně hraje, pořád se pro popově pozitivní fanoušky jednalo o lahodný dezert po den starém vystoupení
Twenty One Pilots v O2 areně. Hudebníci konkrétně vynechali songy "Good Time", "Respect" a akustickou verzi "Play On The Moon".
Původně měli přeškrtnutou i píseň "Running Straight To You", nakonec ji ale zahráli, protože si ji vyžádal před koncertem jeden z jejich VIP fanoušků. Tato informace se ale jaksi nedostala k modrovlasé klávesistce a zpěvačce Amy, takže popletla svůj nástup a proslov o sebelásce, o níž pojednává následující skladba "Kiss My Fat Ass", si tak zopakovala. Mohla si za to ale sama, na setlistu nalepeném pod klávesami u svých nohou měla jasně napsanou poznámku, že "Running..." se do programu vrací.
Potěšujícím zjištěním zůstává, že pětice muzikantů si vystačí jen s drobnými elektronickými podklady, jinak vše hraje živě. Navíc ústřední trio vážně fantasticky zpívá. Písničky skupiny nabízejí spousty propletených vícehlasů a občasných vokálních exhibic, místy tak připomínají to nejlepší z tvorby boybandů a girlbandů dob minulých. Kupříkladu "Sunshine" by se vůbec neztratila v diskografii takových
S Club 7 - tedy v případě, kdyby britské uskupení už píseň (a dokonce i desku) o stejném názvu dávno nenahrálo.
Ať už se ale v diskografii protinožců sáhlo kamkoliv, znamenalo to obrovsky euforické, líbivé refrény, které by se neztratily ani na hlavní scéně v odpoledním programu ostravských Colours nebo budapešťského Szigetu. Dost možná nejmenší popová kapela s největšími ambicemi si dokonce zahrála i na
Coldplay - to když odstartovala "Watching The Sky", která jako by vypadla z jejich vesmírných alb z posledních let.
Potěšila ale i "Die Young", kterou frontman George napsal jako pomyslné rozloučení s kariérou, když v roce 2019 absolvoval operaci hlasivek, u níž mu doktoři oznámili, že dost možná už nebude nikdy zpívat tak vysoko jako dřív. Naštěstí se to nepotvrdilo a krátce nato už se skupina málem dostala i do Eurovize. Nakonec ale v národním kole s písní "On My Way" skončila kupodivu až třetí, ačkoli skladba je to pro podobnou soutěž jako dělaná.
"Sami nechápeme, jak to, že Austrálie do Eurovize spadá taky," pokrčil rameny zpěvák, než posluchače seznámil s tím, že v letošním ročníku si máme dát pozor na australského reprezentanta jménem Go-Jo. Do soutěže totiž přichází s tak trochu perverzně zpívanou písní "Milkshake Man", zlehka připomínající tvorbu
Royal Republic, kterou mu pro potřeby Eurovize složili právě někdejší předskokani
Justina Biebera či
Little Mix.
Finální megahit "Geronimo" uvedl nejprve bubenický souboj mistra škopků s frontmanem a k poslednímu refrénu jej dovedla snad až příliš dlouhá pauza pro dřepnutí, zato ale s pořádně euforickým vyskočením na konci. Kaňku na jinak vynikající show se kromě výše uvedeného podařilo sourozeneckému triu přidat nechtíc prohlášením, že mají v pondělí den volna. A že se už nemůžou dočkat, až v Praze ochutnají trdelník. Tak snad jim tu všudypřítomnou turistickou past ještě do té doby někdo vymluví.
P.S.: Jedna dobrá zpráva nakonec - klub Futurum Music Bar se dle vyjádření zaměstnanců v květnu neuzavírá nadobro, jak v kuloárech i médiích koluje už nějaký ten pátek. Od října by měl zase fungovat tak, jak ho známe.