V prosinci vydal čtyřskladbové EP s trochu nabubřelým názvem "I Invented Grime". Ale ne že by neměl pravdu. Byl to právě on a spolu s ním i Kano a především Wiley, kdo po startu milénia seznámili mainstreamovou veřejnost s tehdy novým hudebním žánrem zvaným grime. Specifická odrůda hip hopu pocházející z londýnského undergroundu staví na rapu vkládaném do tvrdého klubového zvuku, v němž se spolu dle potřeby potkávají elektronická taneční muzika, UK garage, jungle, 2-step, chiptune nebo drum'n'bass zpravidla ve vysokých BPM.

Jako všechny hudební žánry, také grime si prošel svými vrcholy a pády, nicméně nebýt jeho zakladatelů, neznali bychom dnes jeho pozdější hvězdy a jména jako Tempa T, AJ Tracey, The Streets, Novelist, P Money, Skepta a především Stormzy, který tento styl, stavící své texty spíše na chudém podhoubí velkoměst než na americky nafoukaném egu, holkách a zlatých řetězech, legendárním způsobem dotáhl v roce 2019 na Glastonbury.

Dizzee Rascal, který své průlomové desky "Boy In Da Corner" z roku 2003 a "Tongue n' Cheek" z roku 2009 vydal už tak dávno, může z dnešního pohledu působit jako veterán. Ostatně, co do hitparádových úspěchů už ho v Británii se svými šesti singly na čísle 1 dávno překonal jiný rapper - Tinie Tempah. A ani nejnovější alba z dílny rodáka z londýnské čtvrti Bow, se vší úctou k nim, nepatří mezi kolekce, které byste museli bezpodmínečně znát. Dizzee už zkrátka všechno podstatné řekl na zmíněných dvou řadovkách a z dnešního úhlu pohledu je už prostě za zenitem.

Tedy až na to, že vůbec.

Jeho koncert ve vyprodaném Roxy totiž nabídl všechno, jen ne unavenou legendu, která by si se svým rutinním programem přijela pro další výplatu. Pravda, začátek byl poněkud rozpačitý a velice připomínal klasická rapová klišé z úvodního odstavce reportáže z vystoupení The Gamea, který na stejném místě koncertoval nedávno a z Prahy si odvezl pokutu za svou noční jízdu na kole po památkách. Tedy až na to, že ručníky byste tady nenašli a místo flašek s alkoholem měl Dylan Kwabena Mills, jak se rapper doopravdy jmenuje, připravené lahve s vodou a džusem. A taky si místo živé kapely dovezl DJe, kterého sice fanoušci v úvodních devatenácti minutách, o které se start show zpozdil, vypískávali, pak ale nestačili valit oči, když před nimi coby Dizzieho pomocník během sotva hodinového představení živě scratchoval.

Patnáctileté výročí od vydání "Tongue n' Cheek" znamenalo, že se v setlistu čerpalo především z něj. Oproti nedávným koncertům v Austrálii ale interpret nezařadil svou dost možná nejlepší spolupráci s Florence And The Machine, s níž před lety tak neuvěřitelným způsobem ovládl Brit Awards 2010. Obrovská škoda.

Na druhou stranu ale mohl o to více tlačit v tom zbytku. A v něm dával na odiv především své upřímné texty, v nichž ukazuje i zranitelnost - mezi jeho vzory ostatně patří lidé jako Nas, Eminem, 2Pac, J. Cole nebo Kendrick Lamar, tedy ta část rapové scény, která se gangsta tématům, povrchnímu pozlátku a egu spíše vyhýbá.

Dizzee spolu se svým sidekickem a DJem nasadili hned ze startu vysoké tempo, vykopávali kolena do výšky, a tak se už u "Bad Behaviour" či "Jus' A Rascal" skákalo s rukama nad hlavou. Rappeři oblečení do vlastního merche ukazovali své dovednosti, především nesmírně rychlou flow a také skutečnost, že se jim ty texty rýmují. Do nedávna nadbytečná poznámka, nicméně pro dnešní scénu už ani toto kolikrát neplatí, a proto je potřeba podtrhnout, že žlutý mikrofon v Dizzeeho rukou s nápisem E3AF odkazujícím na stejnojmennou desku z roku 2020 zachytil i reálný skill.

Dunící basy v klubu udávaly směr, nad rámec puštěného dýmu ze stropu a občasných stroboskopů show z vizuálního hlediska nenabídla mnoho pozlátek. To ale vůbec nevadilo, protože jste si díky tomu mohli všimnout jiných věcí. Pokud jste to tedy v tom zběsilém mumraji stíhali vnímat. Třeba že je držitel Mercury Prize z roku 2003 až nad očekávání milý na své fanoušky, čemuž se těžko věří, když víte, že byl před pár lety uznán soudem vinným za napadení Cassandry Jones, své bývalé snoubenky a matky jejich dvou dětí.

Jako by ale už Dizzee chtěl sekat latinu. Celý koncert se s fanoušky zdravil, držel je za ruce, jako to dělává třeba Nick Cave, pobaveně ukazoval na ty, jejichž tanec se mu líbil, podával těm v prvních řadách vodu a ještě požádal o další, aby nikomu nic nechybělo. Jedné z fanynek dokonce i věnoval svou kšiltovku. Jen tak mimochodem, uprostřed písničky a bez velkých gest.

Dokonce spolupracoval i s fotografkou na scéně, kdy jí při svém výkonu stíhal ukazovat, co by mohla fotit, a několikrát jí i zapózoval tak, aby z toho vylezly opravdu hezké fotky. Velice milý a profi přístup z jeho strany je potřeba pochválit o to více, když si vzpomenete, jak s fotografy zachází nejmenovaní čeští zpěváci, u nichž byste po čtyřiceti letech na scéně čekali úplně jiné chování.

Už tak divoký kotel v průběhu show ještě zvlčel, a tak se během hitů "Dance Wiv Me" a hlavně vygradované "Holiday" proměnil v regulérní moshpit. Ten se natolik rozjel, že si ho musel přijít na mobil natočit i tour manager Paddy Stewart. Kdo v ten den potřeboval vyštěrkat starosti z hlavy a zapomenout na okolní svět a jeho problémy, tomu se divočiny dostalo plnými hrstmi.

Největší mayhem ale nastal při předposlední skladbě "Bonkers", po níž jako bonus Dizzee vytáhl ještě "Favour". Největší hit kariéry, na němž se svého času podílel i Armand Van Helden, z Roxy udělal naprosté peklo a dostál svému názvu. Fanoušci do sebe vráželi jak smyslů zbavení, stříkal z nich pot, nikdo nevěděl, kde je nahoře a kde dole a klub pulzoval takovou euforií, jako by se zase psal 2009 a Dizzee Rascal právě ovládl hitparády. Kdo to nezažil, o hodně přišel. Bombastický koncert!