Může být disco věda?

Jak se to vezme. Ale já si myslím, že určitě by mohla být nějaká historická věda o disku. A přijde mi to jako zajímavý nápad. Myslím si, že věda u toho diska funguje hlavně jako nějaká lehce absurdní souvislost. Disco je vlastně bezprostřední taneční hudba, hlavně hodně spontánní. Nejedná se o nic, u čeho by se muselo nějak přemýšlet. Ale zároveň může být lepší i horší. A opravdu dobrá diskotéka, to je hrozná věda.

A co vlastně dělá to dobré disco?

Budu mluvit za sebe: nic vědecky podloženého. Dá se na to skvěle tancovat, lidi to vtáhne. Tato hudba člověka vybízí k tomu, aby tančil, dobře se cítil a užil si ten moment. To je dobré disco. A co se konkrétně týče nějakých prostředků, jak toho dosáhnout, existuje jich spousta. Já třeba mám rád, když je disco trochu poťouchlé, když v tom člověk cítí nějakou přátelskou rovinu. Důležitý mi přijde i nějaký cestovní element, výprava někam. Dobré disco může mít třeba devět minut a postupnými cykly se člověk dostává na nějaké jiné místo, do nějakého stavu, rozpoložení, které ústí v nějaký závěr. Ale je to taková okružní jízda nějakým prostorem.

To jste mi vlastně nahrál na další otázku, která vychází z jedné ze skladeb na desce "Všechno nejlepší". Je vaše auto jezdící klub?

Ta odpověď je úplně jasná: Moje auto je jezdící klub. Vlastně kolem toho ta písnička i trošku vznikla, protože já si v autě rád pouštím hudbu. Ne pořád, ale zejména když jsem tam sám a jedu nějakou krajinou, pouštím si k tomu dobrou taneční hudbu a ve výsledku to je strašně podmanivé, pěkné. Člověk si k té cestě dělá soundtrack.

Jak vlastně vzniklo jméno Ventolin?

Ventolin je lék, který vyrábí řada různých firem. Lék na astma. Já jsem astmatik a první vystoupení jsem měl v červnu, když mám takovou svou alergickou sezónu. A strašně jsem tančil a řádil. Tehdy jsem ještě neměl žádné jméno, šlo o první příležitost zkusit něco takového. A vlastně jsem se u toho hodně zadýchal a dusil. Tak jsem si z toho chtěl udělat trochu legraci a ještě v rámci toho vystoupení jsem tancoval a různě aplikoval ty spreje. A kamarádi, pro které vystoupení bylo, se tomu hrozně smáli a říkali, že jsem Ventolin. Takže tak to vzniklo.

Vaše skladby často stojí na výrazných textových sloganech. Co bývá dřív: slogan, nebo hudba?

Jak kdy. Ale většinou pracuji tím způsobem, že začínám od hudby. Když začnu dělat písničku, pak od nuly. Takže mám nějaký hudební zlomek, třeba námět, beat nebo i něco většího, a hledám k tomu ve svých zápiscích nějaké slovo nebo něco podobného. Ale ta slova zároveň vznikají nezávisle na tom. Takže mám nějaký textový proud, který se snažím sbírat a tvořit slova, která mě zaujmou, rýmy, obrazy. Vždycky hledám, kde se to protne, co k čemu pasuje.

Když jsem psal písničky do divadel, dělal jsem to systematičtěji. Měl jsem nějakou hudbu a věděl jsem, že potřebuji udělat třeba milostnou písničku. Psával jsem takto cíleně, například sentimentální skladbu o domově. Pro Ventolina ale používám potkávací princip. Člověk má nějaké zážitky a zápisky, které se potkají s hudbou, a tam to potom funguje. Často se mi líbí slovo, ale musím ho dodělat, takže potom píšu s tím, že mám nějaký námět, který potřebuji rozvést.

Jak si užíváte hraní před lidmi? Tipnul bych vás spíš na introverta.

Určitě jsem introvert nebo relativně stydlivý člověk, ale hraní pro lidi je pro mě strašně super, takže si to fakt hodně užívám. Nemám to tak, že si řeknu, že teď si to jdu užít. Ale mám rád tu chvíli, když se to podaří dohromady nějak udělat. To, co si můžu užít, vyžaduje spolupráci diváků.

Zažíváte před vystoupením stavy nervozity nebo trémy?

Teď už jsem ohraný, takže trému úplně nemám. Ale býval jsem strašně nervózní. Ze začátku jsem se vždycky třásl, ale pochopil jsem, že právě v tom je ta energie, kterou člověk potřebuje, aby bral vážně ten moment. Je to známka toho, že to bere vážně a občas se díky tomu nakopne. Tréma tomu dokáže dodat energii. Takže jsem si ji pak, když jsem přestal být automaticky ztrémovaný, schválně vsugeroval, abych se trošku vypnul. Teď už to asi úplně nepotřebuji, protože se do toho dokážu dostat hraním.

Čím vás okouzlila elektronika?

To je asi souhra více věcí. Když moji rodiče přemýšleli nad tím, co ze mě bude, nevěděli. Tátu napadlo, jestli by mě nebavilo něco s elektronikou. Naučil mě pájet a vyrábět si obvody. Díky tomu jsem se zamiloval do rozebírání obvodů a všech těchto věcí. Ty součástky a ta jejich materie, to mě fascinovalo. To bylo ještě na základní škole. Pak jsem šel na elektrotechnickou průmyslovku, kde to bylo hrozné zklamání. Takže jsem měl jednak svůj dětský zážitek s elektronikou a zároveň jsem se chtěl naučit být samostatný nahrávací inženýr, česky se říká zvukař, a umět si nahrávku dělat sám. Z počítačů jsem ale zažil zklamání, protože mi to přišlo bezbřehé.

Říkal jsem si, že to potřebuju nějak zaměřit. Měl jsem sen, že potřebuju jeden drum machine, jeden syntezátor a to bude ono. V tomto duchu jsem začal postupně objevovat elektronickou hudbu. Doma ve studiu mám dost syntezátorů. Na své živé sestavy jich používám tak pět plus přidané efekty, takže nějakých osm nástrojů v živém set-upu. Vedle toho mám ve studiu ještě další věci, které s sebou nevozím, protože jsou moc velké. Snažím se mít jen to, co používám. Funkční sbírku věcí, které mě baví zvukově nebo interakcí.

Takže vám úplně není vlastní takové to fetišistické sbírání gearu?

Líbilo by se mi to, ale ty fetišistické věci, co by mě zajímaly, jsou všechny hrozně velké. Mám malý pokoj, kde ty věci můžu mít k dispozici. Jsou velké a drahé. Potřebuju něco kompaktního. Takže spíš mám třeba rád německou, už zaniklou, značku MFB. Od ní mám několik věcí, které jsou charakteristické zvukově. To mám rád.

Nové album vás ale v podstatě z toho domácího pokojíčku vyhnalo, co jsem pochopil...

Jo, to mě vyhnalo. Bydlíme v domě u nádraží, v sousedství stojí stánek, ze kterého se nese hlas opilců. Máme souseda, který pořád rapuje. Prostě bylo tam moc rušivých elementů. Dalo se tam těžko soustředit. V jednu chvíli jsem si uvědomil, že věcí, které mě rozptylují, je příliš mnoho. Prokop, můj manažer, mi řekl, abych změnil prostředí a šel někam jinam. Poslechl jsem ho a udělal si turné po různých místech a studiích, kde jsem nahrával, vymýšlel a psal. Byl to pro mě objevný proces. Být uzavřený ve své pevnosti nikam nevede. Je potřeba se někam vypravit. Vyměnil jsem pohodlí a technické vychytávky za tvůrčí výlet a práci. Na detailech tolik nezáleží.

V souvislosti s deskou "Všechno nejlepší" se mluví i o překonávání limitů...

Byly to asi trochu mentální limity, tíseň ze světa, z očekávání vůči sobě, a k tomu jsem měl alergické potíže a ještě si zlomil žebro. Takže jsem byl trochu porouchaný a snažil jsem se to překonat.

Jak se to podepsalo na výsledku?

Myslím, že v písničce "Lom" jsou tyto zážitky zakódované.

Do zvukové krajiny nové studiovky přibylo i dost kytar. Jak se to stalo?

Jsem kytarista, na kytaru jsem se naučil hrát jako na první nástroj. Je to pro mě nejpřirozenější instrument. Když jsem chtěl něco jiného než syntezátory, vzal jsem kytaru. Buď jsem chtěl jinou instrumentální barvu, nebo nápad vznikl jako kytarový. Mám rád rozostřenou postrockovou kytaru, která obsahuje tóny, které do toho úplně nepatří. Pro mě jde o nástroj, který přináší euforii. Kytara je fyzická věc, do které se dá vložit energie. Syntezátory to umožňují také, ale kytara mi přijde nejvíc od srdce.

Co by si měl posluchač z vaší nové řadovky odnést?

Byl bych rád, kdyby si z toho odnesl potěšení z těch písniček. A možná nějaké zamyšlení nebo inspiraci. Prostě radost.

Jak se doplňuje hudební a pedagogická činnost na Karlově univerzitě? Dovedu si celkem přestavit situaci, že k vám přijdou prváci, kteří vás znají jako muzikanta, a vy tam před nimi stojíte v posluchárně.

Jo, to se děje. Moje videa jsou už dost známá. Naši studenti z katedry většinou věděli, že to dělám, a řada z nich se stala fanoušky. Postupně se to rozšířilo i mimo nejbližší okruhy. Byla fáze, kdy měli prváci na přednášce otevřené počítače, a najednou někdo někomu ukázal něco, co způsobilo pobavený šok: kdo je to učí a co to je? Teď už to všichni znají, nejen naši studenti, ale i studenti z jiných oborů. A už to tak berou, že máme Ventolina a jdu na konzultace k Ventolinovi.

Nejvíc mě dostalo v minulém semestru, když mi studenti začali psát na Instagram, protože některé věci nestíhám. A že potřebují ohodnotit písemky. Bylo to vlastně milé. Snažím se to nespojovat násilně, nikomu nic nevnucuji. Pokud se chtějí přijít podívat na koncert, jsem rád, ale nikoho se neptám, jestli ví, kdo jsem. Nedostanete zápočet, pokud nejste na koncertě - nic takového tam není. Myslím si, že studenti jsou rádi, že tam stojí někdo, kdo má i jiný než učitelský rozměr.

Může se to vzájemně obohacovat?

Pro mě jako hudebníka je užitečné občas vypadnout z koncertního prostředí. Je zdravé to vědět a také na tom dělat. Vidím lidi, kteří dělají na věcech, které nejsou tak populární, ale jsou záslužné. Když někdo pracuje s autistickými dětmi, mám k tomu respekt. Z hlediska učení na přednáškách se to nepodaří vždy, ale je dobré vědět, že i to je show. Pro studenty a pro úspěch předmětu je lepší, když to člověk dokáže podat.

Jak vlastně vypadá vaše koncertní publikum? Mění se jeho složení nějak v čase?

Každé publikum se mění i nemění. Obměňuje se to ale generačně. Někteří lidé zůstávají, někoho to baví, pak přestane, objevují se nové tváře. Myslím si, že se snažím hrát pro široké publikum. Jsem rád, když to není jenom nějaká vyhraněná skupina lidí. Pro mě je čím dál větší výzva, aby to tak bylo. Nezáleží mi na tom, odkud kdo přišel. Mám rád, když se sejdou lidé, kteří jsou otevření a chtějí se vidět. Část publika tvoří ti, kteří vyrostli na elektronické hudbě, a část lidé, kteří ji teprve objevují. Je to takový mix, ale snažím se neustrnout ve starých škatulkách.

K typickým rysům Ventolina patří nadhled, humor, absurdita, nonsens. Co pro vás humor v hudbě znamená? Vím, že někteří lidé říkají, že hudba nemá být sranda, a striktně to odmítají, podle jiných to nevadí. Jak to máte vy?

Dívám se na to tak, že hudba je emocionální záležitost. Shazovat to je špatné. Chci předávat energii a emoce. Vím, že je potřeba vytvořit nějakou situaci nebo podmínky a že nadhled nebo humor dokáže pomoci s překonáváním bariér. Prolomit ledy. Nemám rád hudbu, která je vysloveně prča, ale nevadí mi, když v ní jsou poťouchlé nebo absurdní věci. Chápu ale, že někteří lidé berou hudbu jako spirituální záležitost a je to pro ně vážná věc. To je pro mě také důležité a rozhodně bych to nechtěl shazovat. To, co se snažím shazovat, je póza nebo přílišná sebevážnost. Přijde mi dobré, když je hudba přístupná. Humor tyto věci dokáže zprostředkovat. Mně to připadá přátelské, když si hudba dokáže dělat legraci sama ze sebe. Není to elitářské nebo exkluzivní.

Narazil jste někdy na odmítnutí nebo odsouzení kvůli té absurdní rovině?

Určitě jsou lidé, kteří to berou stereotypně jako nějakou srandu a ani to nezkusí. Prostě se nedá nic dělat, já jsem takový. Ale když to člověk zkusí a jde na koncert, pochopí, že legrace tvoří jen jednu vrstvu. Je to něco, co se objeví na chvilku. Podstata je podle mého názoru energie.

Celou dobu řešíme technologickou věc. Jste technooptimista, nebo vás doba, kdy do deseti let budeme mít umělou inteligenci lepší než my, děsí? Přece jenom elektronická hudba tak trochu kouká do budoucna.

Myslím, že optimismus, jako technooptimismus, je prostě přístup k něčemu, a ne nějaká skutečnost. Technooptimista věří tomu, že technika je k něčemu dobrá. Ale technika dokáže být i zlá. Takže já si myslím, že v tom smyslu, ve kterém jsem o tom mluvil, jsem technooptimista. Ale z jiného hlediska, z hlediska toho, jakým způsobem k té technice přistupovat, si myslím, že optimismus není něco, co by v technice automaticky bylo, ale je to něco, co s tím člověk musí udělat. Takže v tomhle smyslu.

Ale zároveň, protože jsem taky antropolog, vím, že to není jenom o tom, co s tím člověk udělá, ale o tom, jakým způsobem je ta technika celá postavená, nastavená, v jakém kontextu se využívá i mimo to, co s tím člověk sám chce dělat. Musíme před tím být na pozoru. Nejsem vůbec žádný automatický optimista. Naopak si myslím, že jediný optimismus, který člověk v tomto směru může mít, pramení z aktivního přístupu nebo pochopení toho, co tato technika vlastně je. Že to jsou lidské vztahy, společenské vztahy, moc, ne že to je automatické dobro, ale exprese a nástroj vytváření společenských vztahů, souvislostí a tak dále.

Představuje pro vás hudba lék na současnou temnotu? Může to být způsob, jak překonat tyto negativní věci, které se na nás ze všech stran valí?

Myslím, že hudba člověku může pomoci s nějakou energií v tomto ohledu, ale nemůže to vyřešit. Je to nějaký mikroprostor, ve kterém si může člověk věci uvědomit, pochopit. Může tancovat, potkat lidi a použít to, najít tam sebevyjádření. Ale neumím si představit, jak by hudba mohla vyřešit problémy současného světa. Říkám: jedině jako nějaká energie. Takže pokud se otázka týká toho, jestli to člověku dokáže nějak pomoci, věřím, že ano.