"Jsme jako chameleon, který neustále mění barvu" - takový titulek nesl náš poslední rozhovor. Když poslouchám novou desku, řekla bych, že to stále platí.

Ondřej: Myslím, že je to nejlepší, co se může stát, když pořád ještě hledáme, co by nás mohlo bavit, co bychom mohli zkusit. Impulsy si kapela bere odevšad, přejímá si je do své tvorby a neustále se hledá. Nevím, jak má znít Poetika, a nechci to vědět. Hledání je odpověď na smysl umělce.

Dan: Jakmile to najdeš, přestane tě to bavit.

Co nová deska, to nová sestava. Co je příčinou? Vývoj, nebo se s vámi dá jen těžce vyjít?

Ondřej: Báli jsme se, že to tak může působit. Nejdřív Tomáš Kozina a David Hofferik odešli kvůli práci nebo rodině. Pak přišel David Nevěčný, který s námi stále zůstává, ale momentálně je nemocný. A Dave (z kapely Platonic) nahradil Kubu Šimona, který hrál na druhé desce. Ten se hledal a rozhodl se poznávat svět. Respektovali jsme jeho rozhodnutí a rozhodně jsme ho nepřivázali k topení.

Dave: Mladýho vyměnili za starýho...

Ondřej: ...který ví, že žádnou díru ve světě neudělá. (smích) Teď jsme v sestavě, kdy nevidíme důvod to měnit. Necítím tam tlaky nebo antichemii.

Jedná se o první desku bez Edy a jeho rapu. Proč odešel?

Ondřej: Roli v tom hrálo lidské i hudební hledisko. Na druhé desce jsme museli dělat kompromisy, a to nikam nevede.

Tentokrát tedy jen jeden vokál - nechybí ti v tomto směru parťák, Ondro? Nebo to naopak znamená větší svobodu?

Ondřej: Mně to vyhovuje. Hraju si rád s hlasem, měním různě polohy. Zkouším i jiné techniky. Třeba v songu "Babylon" jsme museli hudbu přifukovat a přidávat sloky, protože mě napadly věci, které bych tam chtěl dodělat. Mám víc prostoru se vyřádit, větší svobodu v písních a nemusím svazovat aranže rapem.

Dlouho jsem vás neslyšela naživo. Staré písně s Edou nehrajete, nebo jste je upravili?

Ondřej: Hrajeme. Rapový pasáže ze starých věcí teď má na starosti Dave Matsu, ale postupně jsme spoustu z nich nahradili novými songy. Některý samozřejmě nahrazovat nehodláme, například "Zkouším žít", "Každou vteřinou", "Múzu".

Když odpadl rap, zmizelo zároveň i něco, co vás možná činilo výjimečnými. Co děláte pro to, abyste nesklouzli k monotónnosti a nezněli jste jako jiné kapely, které slýcháme?

Ondřej: Nepřemýšlíme nad tím. Kdyby to bylo zaměnitelný, možná by mě to ani nebavilo. Odlišnost vzniká přirozeně, nevidím v tom žádný kalkul. Máme to na háku. Zároveň to není na sílu, že bychom chtěli být hrozně divní a umělečtí, ale protože nás to baví.

Ondra prohlásil, že hrajete schizofrenní pop. Souhlasí s tím i ostatní?

Dan: Jo.

Ondřej: Souvisí to s rozmanitostí. Je to dost jiný.

Dave: Ale zároveň to snese popovou charakteristiku.

Název předchozí řadovky vznikl trochu na sílu, aby znovu zahrnoval koncovku -ity (debutová "Trinity", druhá "Identity"). Nyní jste se chtěli vymanit ze zajetých kolejí?

Ondřej: Stejně jako netlačíme na naše roky používané logo, chtěl jsem se vymanit ze svázanosti i v tomto případě. Měl jsem nápady na pokračování konceptu názvu desky, ale přišlo mi to už jalový, a tak jsem se na to vykašlal. Navíc prodávám parapety a nyní je nejpopulárnější barva antracit, odstín RAL 7016. A jelikož to mám denně na očích, ty antracity z toho vzešly a dává mi to smysl. Deska se totiž jmenuje "Slunce v barvách antracitu". Vypráví o dvou Sluncích, z nich jedno je temný a zastiňuje to druhý, veselý. Berou si stejnou plochu a prolínají se, vznikne z nich pak jedno oranžovočerné slunko. Stejně jako nálady a ty hezké a špatné dny. Je v tom takový jin a jang balanc.

Ondro, našel jsi parťáka pro rady s texty po Davidovi Stypkovi. Pomáhá ti Jenda Vávra hodně?

Ondřej: Je to můj oblíbený člověk, kterého beru na naše songwriting campy, kde mi dělal terapeuta, zapisoval moje myšlenky, filozofické podněty. Takto jsme se bavili se skleničkou vína před chatou na Vranově. Když zapadlo sluníčko, šli jsme dovnitř a prolítli jsme to. Ze začátku mi pomáhal s texty tím, že jsme oba pracovali na jedné skladbě. Ale moc mi to nevyhovovalo, on je moc rychlý - zatímco já měl třeba napsaný jeden verš, on už celou písničku. To jsem nezvládal.

Teď jezdí s námi, Filipem Vlčkem a dalšími. V každé místnosti se tvoří nějaká věc, chodíme s Jendou z jedný do druhý, je to můj mentor, kdy mi říká, že mám pět minut na to napsat skladbu. Občas experimentujeme, že píšeme song od nuly a máme na něj hodinu. Je to takový dráb s bičem. Zároveň má tolik zkušeností se songwritingem jako snad nikdo u nás a dokáže píseň nasměrovat správně.

Tu hodinu na skládání máš opravdu pokaždé? Vím, že tomu tak bylo i u první ochutnávky "Půlnoc".

Ondřej: Maximálně tak u půlky písní. Celkově jich vzniklo na songwriting campech asi čtyřicet, ale třeba jen dvě se dostaly na desku. Není úplně ideální tak dělat písničku, nicméně se proderu plevelem. Píšu si poznámky, osekám to a opilníkuju.

Tato otázka se trochu nabízí: Mám vnímat "Půlnoc", "Slunce" a "Měsíc" jako určitou trilogii?

Ondřej: Často se jedná o metafory. Nerad píšu něco jednoprostorového. Konkrétně jsou o třech holkách, ale nemají nic společného. V posledním tracku stojí, že se Země otáčí od Měsíce za Sluncem. Objevují se tam další narážky, ale není to planetárně řečeno. Tyto metafory si píšu spíš pro sebe. Každý si v nich může najít svůj vlastní význam, můj není ten jediný správný.

Dave: Jak se točí planety, točí se i album, protože končí větou: "Zas jednou vyjde Slunce"… a když si desku pustíš znovu, Slunce opravdu vyjde, protože se tak jmenuje první skladba.

Ke "Slunci" jste natáčeli netradiční klip. Jaký je to pocit ležet v rakvi?

Ondřej: Dobrý, protože jsem byl hrozně unavený. V jeden den jsme natáčeli "V barvách antracitu" a pak "Slunce". Točili jsme od šesti ráno do jedné ráno. Běhal jsem v maskách po synagoze, až mě chytaly různý křeče, nemohl jsem popadnout dech, zničil jsem si levý koleno, do dneška na něj blbě došlapuju, takže jsem vypadal, jak kdybych přišel z válečný fronty. Večer jsme točili "Slunce". Čekala tam na mě rakev s bílým polstrováním. Lehnul jsem tam a usnul. Takže některé záběry nejsou hrané, ale opravdu tam chrápu.

Na minulé desce se nacházelo několik spoluprací, na té nové žádná. Šlo o záměr?

Ondřej: Jednak, ale taky to tak vyplynulo. Předtím jsme udělali bambilion spoluprací, proto jsme chtěli, ať je to tentokrát čistě Poetika.

V klipu "Půlnoc" se v závěru mihne svázaný Sebastian. Za to tě pak na oplátku pozval do svého singlu?

Ondřej: Séba epizodní, jednozáběrovou roli přijal a přijel s bubeníkem, proto jsme je svázali oba. On mě pak oslovil ke spolupráci na singlu "Nevinná" a tam už nikdo nikoho nesvazoval. Tam se spíš chcípalo vedrem při pogování.

Píseň "Duše" pojednává o světě po smrti. Je věnovaná Davidu Stypkovi? Do textu jste zakomponovali názvy jeho desek: "Čaruj", "Neboj", "Dýchej".

Ondřej: Je to tak. David mi chybí každý den už přes čtyři roky a poslední dobou čím dál víc. Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl stát jeho kamarádem, byl to můj nejoblíbenější člověk ever.

Kvůli videu "Mám pocit, že tě ztrácím" ses prý musel naučit text pozpátku.

Ondřej: Bylo to těžký. Učil jsem se to ještě cestou na natáčení. Točilo se v zasněženém lomu za Prahou. Byla zima a navíc jsem měl postřelenej hrudník.

Šijete si tedy na sebe bič, co se týká klipů.

Dan: Ondra se vždycky chce zrakvit.

Ondřej: "Slunce" původně mělo být natočený tak, že jako celá kapela, včetně nástrojů, vlezeme do maličkého výtahu pro dva lidi. Pak jsem ale zjistil, že se bojím výtahu, proto jsem si místo toho vystrojil pohřeb. Při "Mám pocit, že tě ztrácím" jsem zase poznal několik fází mrazu: nejdřív tě to zebe, potom to brní, pálí, necítíš nic a pak to vyloženě bolí. Dva tři dny po natáčení klipů bývám v háji až tak, že jsem na neschopence.

Naopak natáčení snímku "Měsíc" na Tenerife bylo asi hezké, nebo se mýlím?

Ondřej: Pico de Teide se nachází ve výšce přes tři tisíce metrů nad mořem, kde to ukázalo na palubovce auta pouhé 4 °C. Vylezl jsem ven a málem jsem chcípnul. Jak nejsem kdovíjaký horský turista, neměl jsem tušení, že pokud dvakrát poskočím, zadýchám se jak astmatik, když si dá kubánský doutník. Fyzičku jsem tam vláčel mezi lávovými kameny.

Tento klip byl trnem v oku našeho častého hejtra na musicserveru, který ho komentoval slovy: "Jako opilý strejda na křtinách nejenže tančí, ale i zpívá..."

Ondřej: Shodou okolností jsem ten komentář četl a říkám to od té doby na každém koncertě, když lákám, aby se lidi mrkli na klip. Je to skvělý.

V písních "Kdyby si tu byla" a "Babylon" se objevuje rap.

Ondřej: Není to tak, že bychom si řekli, že odešel rapper a teď máme zakázaný se dotknout rapu. Někde je víc zpívaný rap, vyplynulo to přirozeně z aranží, ne že by nám to chybělo.

"Babylon" se textově trochu vymyká.

Ondřej: Je víc poetický, chtěl jsem si textově ulítnout. Psal jsem text nejdéle a chtěl jsem si s ním vyhrát. Pro mě to byla metaforická výzva a chtěl jsem se postavit do role hejtra i hejtovaného. Že jsem člověk, co zapálí město, ale i ten, co uhoří, protože se podílí na důvodu, proč ho zapaluje. Nerad to rozpitvávám. Hodně se to dotýká historického Říma, který zapálil císař Nero. Měl to jako scenérii, hrál na lyru a koukal, jak mu město hoří. Taková tehdejší obdoba našich videoklipů. V Babylonu bylo zase všechno unifikovaný a místní chtěli překonávat bohy, byli to jednodušší, pyšní lidi, jak jazykem, tak myšlenkami. Měl jsem pocit, že něco podobného se děje v dnešním světě, aspoň v některých segmentech, a že by si ten Babylon zasloužil zapálit fest.

Jinak se deska tematicky točí kolem vztahů a naděje…

Ondřej: Ano, ale někdy to k tomu výkladu partnerských vztahů svádí bez mého záměru. Třeba v "Mám pocit, že tě ztrácím" nezpívám o holce, jak by se mohlo zdát, ale psal jsem to o jednom kamarádovi. Uvědomoval jsem si, že jsem měl spoustu kamarádů, kterým bych mohl napsat, když jdu v pátek ven. Dneska nevím, zda bychom se pozdravili na ulici, kdybychom se potkali. Takových lidí, epizodních rolí, ti projde za život strašně moc. Takových dvousečných písniček tam člověk najde víc.

Třeba "Speedrun"?

Ondřej: Ten je o devastujícím romantickém vztahu. O tom, že do života přijde další člověk, který přemýšlí stejně sebedestruktivně, a potom je to vše ještě horší. A když ti je líp, vidíš, že spolu letíte do záhuby.

Odstřihnul jsi takové lidi ze života?

Ondřej: Ne. Takový lidi mám nejradši. Mám rád sebetrýznění v životě i v klipech. Musím mít zajímavý život, abych měl o čem psát. A tohle ho zajímavej dělá vždycky. To je moje sázka na bolavou jistotu.

Ví se o tobě, že když se ti děje něco smutného, píšeš o veselých věcech - a naopak. Co je spouštěčem?

Ondřej: Když jsem nejvíc šťastný, nepíšu vůbec, nic mi nechybí. Potřebuju řád a režim a stejně tak potřebuju mít v životě bolest, abych mohl fungovat. Jsem s tím v pohodě, nerad bych, aby to vyznělo, že životem nějak trpím.

Společně s deskou vyšel singl "V barvách antracitu", který se mi líbí svým rockovým nábojem.

Ondřej: Jde o hodně nerádiovou písničku. Stejně jako když budu sportovec před olympiádou, neznamená to, že budu jíst jenom kešu oříšky a mechy, ale občas si můžu dát i mekáč - a na té psychice je to znát. Paradoxně díky mekáči pak podávám lepší výkony. A toto je náš mekáč.

Na scénáři klipů spolupracuješ s vaším dvorním režisérem Ondrou Kudynem. Dřív jste společně dělali i pro jiné umělce. Platí to stále?

Ondřej: Pro jiné už nedělám. Všechny nápady si šetřím pro nás. Už mě asi přestala bavit ta konfrontace uměleckýho ztvárnění a hledání kompromisů na půli cesty. I když samozřejmě chápu, že interpret mluví do toho, jak se bude klipem prezentovat. Už z toho pak nemám tu radost, když opouštím variantu klipu, co jsem považoval za tu lepší. U Poetiky si můžu dělat, co chci.

Jako svou dlouhodobou metu označujete koncert se symfonickým orchestrem. Tuto možnost trochu nastínila i písnička "Mám pocit, že tě ztrácím", kde se ukázalo, že by to šlo.

Dan: Zkusili jsme si to s Bohemian Symphony Orchestra. Dirigent Martin Šanda nám udělal vyloženě aranže pro symfoňák, do smyčcové části nám to i nahráli. Díky této spolupráci nás pozvali do Obecního domu, kde jsme si to zkusili s celým symfoňákem zahrát. Napadlo nás, že bychom si to mohli zopakovat a zkusit udělat i další písně v těchto aranžích.

Ondřej: Příští rok to bude deset let, co existuje Poetika, proto se něco takového nabízí, ale uvidíme.