Samozřejmě netvrdím, že úplně všichni náctiletí jsou skvělí a úžasní. Možná mám jen štěstí, že díky svým dětem, třem teenagerům, jsem se ocitl v sociální bublině, kde znám několik desítek jejich kamarádů. Některé víc, některé míň, ale můžu upřímně říct, že všichni jsou fajn.

A těm, co znám, i těm, co neznám, závidím jejich přístup k hudbě a to, jak se do ní dokáží položit. Jasně, oni už nezažijí ten pocit, když jsme si my koupili kazetu (vinyl, cédéčko…) a poprvé si ji pustili. Oni ale zase vydrží čekat do půlnoci, než na Spotify dropne svou novou desku Viktor Sheen. A sotva se my ráno probudíme, už si ji třikrát poslechli a řeší, který song má nejlepší text.

Neznají Pink Floyd ani Springsteena, o Karlu Gottovi si mysleli, že zemřel už mnohem dříve, než se tak opravdu stalo… A co jako? Známe my všechnu hudbu, kterou poslouchají oni? Navíc v obrovském množství muziky, která nyní vzniká - dá se vůbec ponořit do historie, když různých lákadel existuje mnohonásobně více než ještě nedávno?

Mlaďoši často nasávají hudbu z úplně jiných zdrojů, než jsme zvyklí my, a i když v ní pracuju 365 / 24 / 7, občas se s kolegy podivíme, kdo to zase vyprodal Forum Karlín, protože nám jeho jméno vůbec nic neříká. A co teprve těm, kdo mají muziku jako koníčka nebo ji používají pouze jako podkres.

Každopádně - když se na takový rychle vyprodaný koncert, na který se už nedostanou ti, kteří se chtějí jít jen tak podívat, nějakým způsobem proderete, nestačíte zírat. Kolik už jste zažili vystoupení pro starší a pokročilé (rozuměj 40+), kde většina publika sedí či stojí se založenýma rukama a postojem: Tak nás bavte!? Já bohužel spousty. Od malých akcí po halové show se mnohdy starší diváci odmítají na zábavě podílet - zaplatili přece za to, aby někdo bavil je -, často radši mluví, vykládají si historky a kazí ostatním atmosféru. Kolikrát mi za ně je až trapně.

S koncerty mladých pro mladé mám ale úplně jiné zkušenosti. Naprostá většina z nich totiž přichází řádně připravená a s vypracovanými domácími úkoly. Poprvé mi spadla čelist před pár lety na za dvě lusknutí prstů vyprodaném koncertu vokální pětice Pentatonix. Že s ní publikum odzpívá celý koncert, se dalo čekat, až nábožné ticho při pouze jedním prostorovým mikrofonem snímané "Light In The Hallway" už tolik ne.

Největší překvapení se ale odehrálo už dříve při setu předkapely Us The Duo. K čemu jsou hlavně předskokani? Ano, k tomu, abychom si skočili na záchod a koupili si pivo. Ten večer ale minimálně polovina publika znala texty této dvojice a zpívala je s ní. Nevěřícně koukala nejen manželská dvojice stojící u zvukaře (tj. já s manželkou), ale i ta vystupující na pódiu.

Od té doby se na tyhle akce, kde jsem jednoznačně nejstarší pod pódiem, vyloženě těším. Je osvěžující kolem sebe vidět lidi, kteří se přišli bavit, ale navíc svého umělce opravdu znají a chtějí to dát najevo. Ten vzájemný vztah mezi interprety a jejich fanoušky jsme my nezažili, pro nás se jednalo o nedostižné modly. Můžeme si z něj dělat srandu, ale já z něj často cítím obrovský vzájemný respekt.

Jde o něco úplně jiného, než když ječící fanynky ničily koncerty Beatles těm, které zajímala hudba. I to jsem zažil na úplně prvním koncertě Hurts v Lucerna Music Baru. Atmosféra sice byla dechberoucí, ale neslyšel jsem téměř nic. Jednou stačilo. Dokonalé souznění mezi publikem a umělcem na pódiu, hlavně jeho hudbou, mě baví mnohem víc.

Někdy je to propojení až zábavné, ale já mu strašně fandím. Třeba na nedávném koncertě girl in red všechny ty mladé lesby, oblečené jako hvězda večera, odzpívaly nejen její set, ale mnohohlasé chorály se nesly ještě před koncertem pří písničkách jiných interpretů, puštěných jen na rozehřátí.

Někdy si z hudby, kterou mladí nyní poslouchají, můžeme dělat srandu, protože často se opravdu jedná o nebetyčné sračky. Ale úroveň jejich fanouškovství jim můžeme jen závidět.