Na Inhaler je hezké - a oni to sami v rozhovorech přiznávají -, že nejde o náhodnou tiktokovou senzaci, ale o kapelu, která začala jako tisíce jiných. Kluci se potkali na škole v Dublinu už v roce 2012, zjistili, že každý z nich umí na něco hrát, skamarádili se a postupně založili skupinu.

Jediný a podstatný rozdíl oproti všem ostatním spočívá v tom, že zpěvák Elijah Hewson se narodil jako jedno ze čtyř dětí slavného Bona z U2. A jakkoliv musí být už i pro jejich fanoušky otravné číst tuto informaci stále znovu a znovu v každém textu, který se Inhaler zabývá, právě v recenzi jejich třetí studiovky "Open Wide" je tato zajímavost důležitější než kdy jindy.

Kvarteto na ní totiž výrazněji zatáčí žánrovým kormidlem a jen stěží už byste poznali, že mezi jeho největší vzory patří Nirvana, Metallica a The Stone Roses.

Pravda, sami členové dnes přiznávají, že se jim svou tvorbou nikdy nesnažili ani přiblížit, a když si poslechnete jejich starší desky, na nichž míchali indie rock s alternativou či dokonce post punkem, blížili se tehdy spíše veteránům The Cure či Joy Division, z těch mladších zase připomínali více The War On Drugs nebo kamarády The Murder Capital, Fontaines D.C. či Blossoms. S posledními zmíněnými se už 29. dubna 2025 představí ve Velkém sále Lucerny.

To vše ale skupina, která mezi své hlavní koníčky počítá hraní na PlayStationu, chození do kina nebo do parku, na třetí řadovce nechává daleko za sebou. A jak naznačuje název "Open Wide", pomyslně otevírá svou náruč všem, kteří jsou ochotni si ji oblíbit. Pořád tady najdete výrazné synťáky, zvonivé kytary a melancholický vokál principála, jen všechno v daleko uhlazenější, předvídatelnější, rozmáchlejší a zpěvnější podobě.

Jinými slovy - Inhaler začali hrát regulérní irský pop-rock s důrazem na první část toho slova. A náhle byste je tak mohli zařadit spíše k uskupením typu Picture This, Kodaline nebo Only The Poets, abychom zůstali v současnosti a ještě k tomu i na Ostrovech.

Tu nejlepší možnou referenci ale nakonec nabídnou právě až raní U2. Když si poslechnete aktuální album Inhaler a po něm například "October" zmíněných veteránů z roku 1981, nestačíte žasnout, jak moc se tady historie opakuje. Bono na nejstarších počinech své skupiny ještě nezpívá tak uhlazeně jako dnes jeho syn a i kytarista The Edge tady ještě trochu hledá svůj pozdější trademarkový zvuk, ale kdyby se třeba tehdejší singl "Gloria" usídlil na novince Bonova syna, možná byste ani nepoznali, že je o víc jak čtyři dekády starší.

Elijah navíc daleko víc než kdy dříve začal zpívat velice podobným způsobem jako jeho táta. Dokonce tak moc, že máte pocit, jako by s pětadvacetiletým synem byl ve studiu a říkal mu, co má dělat. A třeba to tak i bylo, v oficiálních prospektech se ale samozřejmě nic takového nedočtete, protože by to nepůsobilo dostatečně dospěle.

Jediným skutečným producentem desky je proto Kid Harpoon, který za sebou má práci pro Harryho Stylese, Florence + The Machine, Maggie Rogers nebo Jessie Ware. I tak ale stačí si pustit například "Still Young" a jako byste zase poslouchali slavného otce.

Inhaler prý měli při tvorbě třetí studiovky spoustu času, a nastavili si proto velmi pohodlnou rutinu - do studia přicházeli až v jedenáct dopoledne, pravidelně a kvalitně jedli a k večeru šli třeba ještě na procházku. Nahrávka proto vznikala po malých kouscích celkem čtyři měsíce, což je komfort, jaký jiné kapely bez stříbrných lžiček v puse běžně nezažijí.

Novinka ale také odhaluje, že formace poměrně tápe v tom, co chce vlastně světu říct. Jako by mladým mužům po vyzpovídání z teenagerských lásek a dospívání na prvních dvou albech trošku došla témata. Což cítíte jak ve chvíli, kdy si jejich texty plné neurčitých frází začnete překládat, tak i při aktuálních rozhovorech, na nichž muzikanti jako tisíce jiných opakují omleté floskule o tom, jak si váží toho, že kolekce vznikala přirozeně a bez jasně daných omezení či cílů, nebo jak jsou rádi, že už to album není jejich, ale patří teď všem.

Neznamená to však, že byste "Open Wide" neměli dát šanci. Čím více ho totiž posloucháte, tím více z něj začínají lézt zprvu nenápadné melodie, milé aranže nebo zapamatovatelnější momenty. Kupříkladu titulní píseň se nejprve maskuje nekomerčním, potemnělým úvodem a nakonec vykvete jako svého času starší singly Interpol. Sympatická je svým smyslem pro timing i zprvu nenápadná "Again".

Mezi vydařené písničky lze zařadit i první čtyři skladby - všechny nabízejí přívětivé riffy, nadprůměrné refrény, odlehčené melodie a vyloženě letní atmosféru, kdy jste na libovolném oblíbeném festivalu a slunce vám pálí do zátylku. Právě atmosféru takových akcí ostatně jedna z nejpracovitějších formací koncertní sezóny 2022 velice dobře zná.

Vůbec nejsilnější dojem, který novinka zanechává, je skutečnost, že by evidentně moc ráda zněla na velkých stadionech. Zůstaňme ale nohama na zemi, svůj "Beautiful Day" nebo "Vertigo" zatím Inhaler nesložili a do klavírních balad se taky dosud nepustili.

"Open Wide" ale svou otevřenou náručí zve všechny k tomu, aby do stále ještě nového vlaku naskočili a tuto bezpečně znějící, nekonfliktní a nepřekvapivou desku si poslechli. Není totiž ani nekvalitní, ale ani dechberoucí. Nikoho moc nevykolejí, s nikým nezacloumá, prostě jen tak standardně potěší. A k tomu se zdá hodnocení 7/10 naprosto adekvátní.