Avantasia na "Here Be Dragons" nabídla jen stín sebe sama

Udržet po téměř dvaceti letech naživu takový kolos jako Avantasia není úplnou samozřejmostí. Tobias Sammet to vedle činnosti své nyní hibernující skupiny Edguy dosud zvládal a v téměř pravidelných intervalech vypouštěl jednu desku za druhou, až se dostal k letošnímu pořadovému číslu deset.

Asi by náhodný fanoušek čekal, že přijde velkolepá oslava. Že Sammet vytáhne další velký trumf v podobě překvapivých hvězdných hostů, jakými byli dříve Alice Cooper, Dee Snider nebo Klaus Meine. Nadto celý počin zabalí do originální epické obálky a představí pompézní a stopáží rozmáchlé skladby. Přesně to by se od výročí metalové opery dalo očekávat. Akorát že nic z toho na "Here Be Dragons" nenajdeme.

Ještě než se rozehrají první tóny úvodního singlu "Creepshow", výkladní skříně oslizlého pop-metalu, musí posluchač civět na dětinský přebal s drakem. V porovnání s efektními, umělecky vypilovanými covery k "The Wicked Symphony" nebo "Ghostlights" ten nový působí jako z debutu náhodné regionální německé powermetalové party nadšenců do "Hobita".

Po prokousání se úvodní metalovou tryznou se překvapivě výrazně zpomalí tempo titulní písní s hostujícím Geoffem Tatem, zakládajícím zpěvákem Queensrÿche. Ten si se Sammetem vyměňuje vokální party v téměř devítiminutovém opusu a právě tato skladba připomíná nejlepší časy Avantasie. Škoda že občas tempo pokulhává a nemá lepší tah, jinak jde o kousek, ke kterému dává smysl se vracet.

Michael Kiske se sice v následující speed metalem nakopnuté "The Moorland At Twilight" snaží, ale nic než béčkové Helloween nenabídne. "The Witch" s hlasem lídra amerických Kamelot přináší druhý stěžejní moment nahrávky, který baví výraznou melodikou i vycizelovanou prací s gradací. Ta lepší část počinu je tím ovšem u konce a v té další potěší snad jen čerstvá energie Adrienne Cowan ze Seven Spires v songu "Avalon".

Skladby jsou na poměry skupiny poměrně krátké, bez větších koncepčních zvratů, a stojí na příliš propálených základech a leckdy melodiích, které až moc evokují starší tvorbu. Chybí i skutečný vrchol v podobě velké hvězdy. Mohl se jí stát Michael Kiske, kdyby nevyhrál tak průměrný kus. Jinak hostují především staří známí, například Bob Catley z Magnum nebo Ronnie Atkins z Pretty Maids. Ono by na tom nebylo nic špatně, kdyby jim Sammet nabídl skutečně exkluzivní materiál.

V porovnání s předchozí řadovkou "A Paranormal Evening with the Moonflower Society" prohrává novinka úplně ve všech parametrech. Od výběru hostů přes autorskou nápaditost až po umělecký přebal. Stále tu zůstává cítit výrazná osobnost tvůrce a jeho profesionalita, která jeho dílo zvedá nad úroveň hudební plevy, ale určitá vyčerpanost myšlenky je zde hmatatelná více než kdy dřív. "Here Be Dragons" znamená dost možná nejslabší zářez v jeho diskografii.