Když jsem vymýšlel název svého soukromého koutku na musicserveru, Blogísek ultrapopaře jasně vyjadřoval, jakou hudbu mám rád a že se bude jednat o spíše nevážné postřehy. V dosavadních článcích se mi to úplně nepovedlo, dneska to ale fakt odlehčím.
Nemusíte ani patřit mezi hudební fanoušky, kteří každý den hltají novou muziku, ale určitě jste se někdy setkali s tím, že se vám do hlavy zakousla nějaká písnička a nemohli jste se jí zbavit. Klidně se může jednat jen o fragment jejího textu či refrén, a pokud si ji přímo neprozpěvujete či nepobrukujete, alespoň vám neustále zní vzadu v hlavě. Večer jdete s tou melodií spát a ráno se s ní probudíte. A někdy otravuje i ve snu.
Takový mozkový červ dokáže být pěkný prevít. Nejenže po čase začne vadit vám, ale může otravovat i vaše okolí. A pak se ozve:
"Mohl bys toho, prosím tě, nechat!?" Ale ono to prostě nejde! Skladba vás nechce opustit a její stále se opakující tóny se vám vysmívají klidně i hodiny.
Někde jsem četl, že pomáhá pustit si onen song, který si stále prozpěvujete, až do konce. Mozek si prý uvědomí, že je
neplecha ukončena, a dá vám pokoj. Ok, zní to logicky, ale na mě to nefunguje. Spíše si připomenu text a červ se mi zavrtá ještě hlouběji.
Jak by vám potvrdila moje rodina, já si něco pobrukuju téměř vždy, hlavně u různých manuálních činností. Dokonce mám dvě písničky zavrtané v mozku tak hluboko, že jimi své blízké trápím už několik desetiletí. To si takhle v klidu čistíte zuby a manželka si jen povzdechne:
"Zase 'Podvod'?" Případně:
"Zase 'Medvídek'?" Ano, tyto legendární písně od
Honzy Nedvěda, respektive
Lucie, jsou mí dva nejstabilnější hudební červi. U nich to ovšem v žádném případě nekončí.
Nejenže mi stačí slyšet pouze kousek nějaké skladby a nechtěně v ní plynule pokračuju, ale stejně jako když Apple tvrdí, že na všechno je aplikace, u mě platí, že na každé slovo či situaci existuje písnička. Spouštěčem se může stát cokoli a někdy je docela zábava přemýšlet, proč si broukám zrovna konkrétní song.
Když v obchodě jedu s nákupním vozíkem okolo regálu s alkoholem a v hlavě mi zní "Víno" od
Chinaski, je to jasný. Při placení v květinářství zase přijde na řadu "Fading Like a Flower" od
Roxette. A když se ve zprávách zmíní o tom, že otevřeli nový úsek dálnice, těžko se ubránit "Life is a Highway" od Toma Cochrana.
WTF je Honza Balušek?
Honza Balušek je jedním ze zakladatelů musicserveru a až na několik let po celých pětadvacet let i jeho šéfredaktorem. Identifikuje se jako hrdý ultrapopař, kterému by k nutnému hudebnímu přežití stačil pravidelný přísun (produkce) severských zpěvaček. Občas sice rád zavzpomíná na své metalové mládí, jeho celoživotně nejoblíbenější kapelou jsou ale Pet Shop Boys. Na občasné výtky, že poslouchá sračky, je zvyklý. Moudře totiž ví, že inteligentní pop je tou nejvyšší hudební formou.
Ve svém blogísku vás bude nepravidelně oblažovat krátkými glosami. Nejde o žádné obecné pravdy, ale jen o takové víkendové poplkávání. Dokud ho to bude bavit a nedojdou mu nápady.
Pak ovšem přijdou chvíle, kdy si zničehonic a bez jakéhokoli důvodu prozpěvuju třeba znělku z "Doctora Who", "Mademoiselle Giselle" od
Václava Neckáře, "Holku modrookou" nebo jakoukoli jinou, úplně náhodnou melodii. Poté zákonitě přijde manželčina otráveným hlasem položená otázka:
"A na to jsi jako přišel kde?"
Kéž bych to věděl!
Krásně to zobrazili filmaři z Pixaru v animáku "V hlavě", kde Emoce v mozku hlavní hrdince naschvál posílaly kuličku s libovolnou skladbou. Bezdůvodně. Jen tak. Asi to u mě funguje stejně.
A co vy, taky vám život někdy zpříjemňují, či naopak otravují, podobní hudební červi?