Začínal jsi v revivalu Green Day, originální kapela zrovna loni vydala novou desku. Slyšel jsi ji, nebo už tuto muziku vůbec neposloucháš?

Neposlouchám, skončil jsem albem "Dookie". Slyšel jsem samozřejmě ty největší hitovky, co hrají, ale přešel jsem na jinou hudbu. Můj bratranec se dal na bubny a kluk z vedlejší vesnice hrál na kytaru a miloval Green Day, proto jsme je hráli.

Zpočátku jsi měnil žánry, hrál jsi i funk či jazz. Trvalo dlouho, než ses našel?

To je takových let... Přijde mi to už jako zakázaná historie, o které nesmím mluvit pro svoje dobro. (smích) Vždy jsem působil v kapelách, které chtěly hrát určitý žánr. A mně to nevadilo, byl jsem vždy v pohodě s tím, že žánry se měnily, protože jsem chtěl hrát. Došlo i na šansony s Wotienke, ale do toho už přišli Fiordmoss, elektronika. Někdy v tomto období jsem začal chtít tvořit svoje věci. Nakonec z toho vzešel pomalý folk.

Chtěl jsi vždy hrát, jak je tedy možné, že od posledního živého vystupování uplynulo tolik let?

Nehrál jsem pět let v Praze. Chybělo mi to. V kapelách jsem byl ten vzadu, co hrál na kytaru, basu nebo kontrabas, pak jsem se prodral dopředu k mikrofonu, když jsem dělal své věci. Zjistil jsem, že s tím je spojená kupa zařizování, komunikace s lidmi. Začalo to být na mě moc. Čáry se v letech 2018-19 po albu "Stínítko" rozjely, měli jsme koncerty, ale nějak jsem to psychicky nedával, vysilovalo mě to. Prosit lidi o laskavosti a službičky. Teď jsem dělal šest let na albu, dostávám se zpátky na mapu a zjišťuju, že situace je ještě horší než kdy dřív.

Jak ti vyhovuje post frontmana?

Hodně si to užívám. Když jsem na pódiu, dám do toho všechnu energii, co mám. Těší mě napojení s lidmi a to, že jsem to ze sebe dokázal dostat. Považuju se ale za introverta, jde tedy pro mě o krok do nekomfortní zóny.

Jsi potom nabitý energií?

To ne, jsem rád, že vstanu. (smích) Dokážu se zkoncentrovat a posbírat drobky sil.

Na co sáhneš, to cena - s předchozí kapelou Fiordmoss to byla Cena Anděl v kategorii Elektronika s albem "Kingdom Come", ale i cena za Objev roku ve Vinyle. Za debut Čar života "Stínítko" jsi získal Cenu Apollo. Jak moc to posloužilo jako odrazový můstek pro další tvorbu? Nebo tě ocenění při přípravě druhé studiovky spíše svazovalo či zavazovalo?

Na tohle jsme měli štěstí. Myslím, že cítím oba dva směry. Díky tomu, že jsem vyhrál Apollo, jsem mohl doplatit dluhy po tour. Cítil jsem, že ne pokaždé jsem uměl zpracovat úspěch, aniž bych cítil pýchu, která by tě mohla zpomalovat a brzdit na některých frontách. Teď už jsem dost starý na to, aby mě to rozhodilo.

Ve Fiordmoss jsi byl někdy označován jako třetí člen dua. Cítil ses navíc? Vzešla z toho potřeba vypsat se z vlastních pocitů?

Petra a Roman kapelu založili. Ale Petra měla problém s karpálním tunelem, proto nebyla schopná hrát na kytaru, byl jsem tam tedy za náhradníka. Hráli jsme spoustu koncertů, roků, odstěhovali jsme se do jiného města. Přidal se k nám ještě Jon-Eirik Boska na bubny. Stali jsme se regulérní čtyřčlennou skupinou. Písničky vznikaly ve čtyřech lidech, ale chtěl jsem mít více kontroly nad kreativní částí, věřil jsem, že mám co říct sám za sebe. V roce 2012 jsem si začal psát svoje věci, které po letech vyústily v debut "Stínitko".

Jak moc jsou písně aktuální, když se jejich tvorba rozloží v širším časoprostoru?

Doufám, že trochu aktuální jsou. Vždycky se snažím inspirovat situacemi, které se mi přihodí, a najít si v nich úhel pohledu, který mi přijde zajímavý a ztotožnitelný. Baví mě zaměřit se na obecnější témata, která by podle mě mohla být trochu nadčasovější. Sílu vidím v upřímnosti a lidskosti, které písničky nesou.

Tenkrát jste bydleli v Berlíně, občas i v nuzných podmínkách. Kde to bylo nejhorší?

Když jsme se tam nastěhovali, Petra s Jon-Eirikem si už sehnali pronájem. S Romanem jsme nevěděli, že jsou tak připravení. Měli jsme Couchsurfing u lidí, co nabízeli ubytování na den dva u sebe v bytě. S Romanem jsme surfovali po bytech, někdy jsme spali i v autě. Byla čím dál větší zima, takže to bylo šílený. Neměli jsme ani peníze, nasbírali jsme šest euro na víno, abychom se zahřáli. V záloze jsme měli bydlení u divného týpka v jeho obřím bytě zaskládaném krabicemi, na rámu dveří byly načmáraný nějaký satanistický nápisy a ráno na nás koukal pootevřenýma dveřmi, jak spíme. Byl neškodnej, ale divnej. Moc nám pomohl, ale usínali jsme tam se smíšenými pocity. Šlo o první ochutnávku z Berlína, ale pak nás čekala kupa dalších zážitků.

Čím vás před lety Berlín tak okouzlil, že jste tam jeli tvořit? Splnila tato etapa očekávání, přinesla potřebnou dávku inspirace?

Když jsi jako já z vesnice a nezapadáš, odstěhuješ se do Berlína, kde je kumulace podobných uprchlíků ze světa. Vidíš tam spoustu lidí jako já a najednou máš pocit, že někam patříš.

Proč jsi to tam nezabalil dřív, když to bylo takové utrpení?

To byly jen začátky. Nakonec jsme si našli byt. Ale stále jsem cítil osamělost. To město takové je. Obrovská šedá obloha nonstop. Léto tam trvá tak týden.

Jak se toto místo odrazilo do tvorby?

Berlín se hodně promítl na prvním albu. Všechny písně jsem napsal tam. Stýskalo se mi po Česku a našem jazyku. Písničky jsou temnější než na nové desce. O "Sluníčku" se dá říci, že už jde o pražské album. První skladba vznikla po přestěhování do Prahy. Potřeboval jsem najít nový směr, trochu změnit životní roli.

Mám názvy nahrávek chápat jako skrytou pointu odrážející se do jejich obsahu? Navazují na sebe? Vyšel jsi ze stínu na světlo, jak tituly napovídají?

Vnímám tuto desku jako pozitivnější. Ve "Stínítku" jsem hledal krásu v depresích, v temnotě. "Sluníčko" je hledání krásy v naději, v nevzdávání se, v boji proti strachu.

Čeho se bojíš?

Jsem takový typ, pro kterého je každodenní život o překonávání se, vystupování z komfortní zóny. U "Sluníčka" bych byl rád, kdyby posluchači vycítili, že se je snažím podpořit, inspirovat k tomu udělat krok směrem, kam se neodvažují.

Ctíš stále pravidlo, že hudba nesmí ubírat pozornost textům, jež jdou přímo k věci?

Ctím to možná trochu míň. Text by měl dávat smysl sám o sobě, ale ve správné hudební situaci to dokáže zapůsobit víc než samo o sobě. Takže si to už nemyslím. Hudba by měla posunout text k větší intenzitě.

Při poslechu mě tahá za ucho tvoje vleknoucí se výslovnost, artikulace moji pozornost přesouvá jinam… Co tě k tomuto stylu vedlo? Vyvažuješ tím dřívější tvorbu v angličtině? Sám přitom říkáš, že sis dal záležet na tom, aby ti bylo rozumět. Šlo o hlavní výtku u debutu?

Výtku si vybavuju, zazněla z několika směrů, ale moc jsem ji nepochopil, pro mě to bylo přirozený. Je fakt, že jsem si dal záležet na tom, jak zpívám, aby mi bylo líp rozumět.

Psalo se například, že pokud posluchač nemá dost trpělivosti, ke sdělení autorových písní se nedostane. Takže k poslechu je potřeba obrnit se trpělivostí?

Mám rád všechno pomalu. Nejsem přímo požitkář, spíš mám živou představivost a trvá mi, než si věc dopředstavím do důsledků, než si to promyslím a k něčemu se odhodlám. V tom, jak zní moje hudba, se odráží moje osobnost.

V tiskové zprávě stojí: "Tragická událost, která zasáhla celou kapelu, nakonec tyto změny uvedla do pohybu." Co se přesně přihodilo?

Umřel nám bubeník Michal Škoda, který hrával v Čárách. Je fajn si ho připomenout. Byl to rozhodující okamžik, který podnítil velké změny v mém životě, z toho vznikla i velká část písniček na "Sluníčku".

Desku jste prý natáčeli naživo, včetně muzikantů Štěpána a Mikoláše Růžičkových a Jana Janečky. Co bylo záměrem?

První album jsme dělali v počítači, kdy jsem si skládal vrstvy, samply, smyčky, elektronické bubny. Mám pocit, že desky, které jsou nahrané naživo, líp stárnou, nejen zvukově, ale i konceptuálně. Tenhle proces podle mě líp zachycuje původní podstatu hudby, což je hodnota sama o sobě.

Hodnota sama o sobě pro mě byla, když jsem viděla nový klip "Louka" od Johuš Matuš, kde hostuješ. Jak vznikala tato spolupráce?

Jsme kamarádi. Oslovil jsem ji před nějakou dobou s tím, že hledám nějaké kamarády, a jestli by se tedy nechtěla se mnou kamarádit. Od té doby jsme se párkrát sešli. Navrhla mi, jestli bych nechtěl nahrát nějaký feat, a tak jsem tam přidal hluboký hlas. Těším se na svůj křest 4.4. v Café v Lese, protože jsme se domluvili s Johanou, že to tam uděláme společně a pokřtíme naše nové desky. Tam se to uzavře a možná tato písnička zazní naživo.

Poslední klip vyšel k písni "Nově příchozí". Zpíváš v ní, že v srdci máš místo jen pro nově příchozí. Děláš tlustou čáru za minulostí?

Tu písničku mám moc rád. A jo, mám pocit, že je to o nových začátcích, dělání tlusté čáry za minulostí. Řekl bych, že mě vystihuje, a doufám, že tak funguje i na ostatní. V podstatě pojednává o tom, jak lidi pořád říkají "hlavně buď sám sebou", ale ty si nemyslíš, že je to úplně dobrý nápad. Protože pokud se skořápka opravdu otevře, nečeká nás příjemné překvapení.

V písni "Zoufalci" kritizuješ vysoké pracovní nároky dnešní doby. Čím se vlastně živíš?

Dělám studiového zvukaře, točím audioknihy, dětské audio učebnice, angličtinu. Inspirovalo mě metro, jel jsem dolů na Anděl, nikoho jsem tu neznal, koukal jsem se po lidech. Viděl jsem, jak jsou potichu, aby nikoho nerušili, jak jsou unavení z práce, a cítil jsem tam oproti Berlínu jistou odevzdanost. Přišlo mi to smutný. Názvem jsem nemyslel ty lidi v metru. Ale všechny lidi. Všechny, co touží po nějaké společnosti.

Klip točil Roman Přikryl, se kterým jsi hrál a tvořil ve Fiordmoss. Odchod z kapely tedy neproběhl ve zlém, když jste stále v kontaktu?

My jsme s Romanem dobří přátelé, stejně jako s ostatními členy Fiordmoss. Jen se nevidíme tak často, jak bychom chtěli, protože žijeme každý jinde. Roman dělal už klipy k první desce - konkrétně k písničkám "Svatební" a "Planeta naděje".

Použili jste záběry ze sociální sítě Omegle TV, kde jsou všichni uživatelé snímáni kamerami a propojováni s jinými náhodnými uživateli. Ty sám tuto platformu používáš? Co si o tom myslíš, případně o jiných aktuálních způsobech komunikace?

Na Omegle se nám líbila ta náhodnost, potkávají se tam lidi všech možných demografických skupin a faktorů. To nám přišlo jako fajn metafora na to metro, kde se "Zoufalci" ve skutečnosti odehrávají. Využili jsme hlavně záběry nějakýho youtubera, který hraje svoje písničky random holkám na Omegle. Ony jsou vždycky napřed trochu podezíravé, ale pak si začnou notovat. Přišlo nám sladký a vtipný, že by takhle reagovaly na skladbu typu "Zoufalci". Já osobně se snažím internety moc nepoužívat. Nedělá mi to dobře. Facebook většinou používám jen na postování do Čar a hledám si tam eventy ve městě.

Na debutu byla každá písnička o někom, koho znáš nebo koho jsi potkal. Nyní se snoubí osobní příběhy s těmi univerzálními o touze po změně, osamělosti a naději. Neutápíš se stále ve stejných pocitech? Co případně děláš pro to, abys nebyl osamělý?

Na druhém albu je to v podstatě podobné. Pořád píšu o věcech, které se mi staly, a snažím v nich najit nějaký univerzální přesah, kterým bych mohl tyhle pocity konfrontovat. Jasně, že se tak cítím. Já bych asi nevěřil nikomu, kdo by mi říkal, že podobné pocity nemá. Právě proto mi přijde důležité se o tom bavit.