"Jste až moc milí," zdravil diváky po druhé písničce zpěvák Dave Pirner. Také to ale bylo téměř to jediné, co dnes už šedesátiletý mohykán rockové scény k fanouškům v Praze pronesl. Jinak totiž se svou kapelou, v níž zůstal z původní sestavy sám, hrál jednu písničku za druhou, díky čemuž jich do vymezených devadesáti minut vměstnal přes dvacet.

Hrálo se bez předkapely od devíti večer a Lucerna Music Bar tentokrát nevykazoval známky vyprodání. Lidí přišlo dost, ale přece jen se jich nakonec ukázalo ještě o pár méně než třeba před pár dny na Portless, takže se nikdo nemusel mačkat.

Soul Asylum na hudební scéně existují už od roku 1981, přičemž své nejdůležitější album "Grave Dancers Union" vydali až o jedenáct let později. V roce 1993 z něj vykopli svůj jednoznačně největší hit "Runaway Train", který jim kromě hraní na inauguraci Billa Clintona prezidentem zařídil nesmrtelnost - alespoň tedy tu encyklopedickou, neboť řada členů kromě odchodů například do v Česku nedoceněných Matchbox Twenty nebo v případě Tommyho Stinsona zpět do Guns N' Roses, se potýkala s nemocemi, především rakovinou.

Nejvýraznějším příkladem útoku této zákeřné choroby je zakládající člen, basák Karl Mueller, který jí podlehl v roce 2005. O to nepochopitelněji vypadalo, když frontman pražský koncert zahájil potahováním z cigarety.

Dlouho očekávané pražské vystoupení však s sebou neneslo žádné důležité výročí či přehrávání legendárního alba od začátku do konce, jak by se možná u podobně dlouhověké skupiny nabízelo. Formace totiž loni na podzim vydala svou třináctou řadovku "Slowly But Shirley" a do setlistu z ní zařadila hned sedm kousků. Něco takového bývá u takto dlouho sloužících pěšáků rock'n'rollu výjimečné.

Svou vinu na tom nese aktuální složení skupiny - nováčka za bicími Jerryho Pentecosta ještě ani neeviduje Wikipedie jako člena, pětačtyřicetiletý basák Jeremy Tappero se připojil teprve před pěti lety a hlavní kytarista Ryan Smith na tom není o moc lépe, bezmála čtyřicátník zde riffuje od roku 2016. Všichni tři se však udržují v takové kondici, že byste jim hádali minimálně o deset let méně.

Přítomní fanoušci, vesměs se věkově držící na čísle začínajícím čtyřkou a vyšším, by však s označením one-hit wonder asi nesouhlasili. Nadšeně reagovali už na singl "Misery" hrající jako čtvrtý v pořadí a mobily následně tasili ještě několikrát. Koukat sice nebylo moc na co, statický obal aktuální studiovky s dragsterem na projekci nebo dlouhé vlající vlasy dle toho, jak je přistavené větráky čechraly, se staly jediným vizuálními vjemy jinak poměrně statického koncertu. O mnoho více se ale ani nečekalo.

Hlavní zůstala samotná muzika, což u pionýrů grunge, alternativního rocku a tu a tam i country rocku, od nichž se svého času učily jak následně mnohem známější Nirvana, tak třeba i Pearl Jam nebo Bon Jovi, jistě nepřekvapilo. Až nad očekávání silný Pirnerův vokál dodával písním drsnost, prim ale hrály kytary. Jejich ostré riffy se do lidí zařezávaly jak nový nůž do rajčat a tato v dobrém slova smyslu stará hudba ukazovala svou nadčasovou sílu. Devadesátky v tomto směru prostě nestárnou.

Speciální zmínku si zaslouží song "Little Too Clean", v níž hra Ryana Smitha mohla mladším ročníkům připomenout genialitu Johna Fruscianta, potěšila také "Never Really Been", v níž si zpěvák vzal španělku, nebo výraznou kytarovou linkou zdobená "Without A Trace". A třeba u novinky "Trial By Fire" byste ani nepoznali, že ji od skladeb, které zazněly před ní i po ní, dělí třeba i třicet let. Obdivuhodné, jak si skupina kamarádící se s Bobem Mouldem, podobně jako on, drží svůj zvuk.

Nejvíce parády ale nakonec udělal "Runaway Train", který i naživo zněl takřka stejně jako ze studia. Můžete namítnout, že po tolika letech už se jedná o středoproudými rádii obludně dlouho držící se odrhovačku, neměli bychom ale zapomínat na její příběh.

V roce 1993 do jejího videoklipu skupina z Minneapolis obsadila řadu fotek dětí a teenagerů, kteří se dlouho pohřešovali. A na konec toho klipu dala výzvu, že pokud se v něm najdete nebo o někom zúčastněném něco víte, ať zavoláte na uvedené telefonní číslo. Tahle píseň nakonec zařídila neuvěřitelných jedenadvacet (!) zázraků a šťastných shledání, neumenšujme proto její důležitost v historii populární hudby jen proto, že už nám leze i ušima. Vždyť kolik skladeb se může pochlubit něčím podobným?

Pár neduhů se ale koncertu přece jen vytknout dá. Zvuk hrál tak nahlas, že z něj hlava třeštila, a kdo se nepřemístil do prvního patra na balkóny, tomu pískalo v uších i druhý den. A pár pivem ovíněných fanoušků by také mohlo včas poznat, kdy má dost a nehulákat "Hobluj!", i když se zrovna, ehm, hobluje.

Jinak ale spokojenost. Nezbývá než doufat, že zmíněný Bob Mould z Hüsker Dü, který před pár dny oznámil na březen novou desku, přijede časem taky.