Je sobotní večer a já čekám na Svinově na tramvaj, která mě má dopravit do metalového pekla. Najednou ke mně přistoupí pět vlasatých chlapíků a nabídnou mi pivo a rum. Hned mi je jasné, že máme společnou cestu - míříme na koncert Pantery v Ostravar Aréně. S díky přijímám a ptám se jich, zda už skupinu někdy viděli. Odpovídají mi, že mnohokrát, protože jde o jejich nejoblíbenější kapelu. Dokonce na ni jeli před necelými dvěma lety z Jablunkova až do Prahy.

Po cestě mi vášnivě vyprávějí o všech metalových koncertech a festivalech, co za ty roky zažili, a já si v duchu pomyslím, jak hezky hudba spojuje i lidi, kteří by se jinak spolu pravděpodobně do řeči jen tak nedali.

Pro Ostravu se jedná o sváteční večer. Přestože koncert trval jen hodinu a půl, stačilo to, aby si tisíce fanoušků odnesly vzpomínku, která se jim vypálí do paměti jako horké železo. Ale než na pódium vtrhla Pantera, ovládly jej ještě dvě předkapely, které rozhodně nepřijely nikoho šetřit.

Jako první se představili Child Bite. Pokud někdo čekal klasického předskokana na rozehřátí, dostal nepředvídatelný chaos, který půlku lidí nadchl a druhou šokoval. Tahle banda z Detroitu hraje něco mezi hardcore punkem, noise rockem a math metalem - jejich hudba je rychlá, znepokojivá a těžko uchopitelná. Zpěvák Shawn Knight, s divokýma očima a pohyby, které balancovaly mezi epileptickým záchvatem a posedlostí, připomínal vyšinutého kazatele apokalypsy.

Zvuk? Neúprosný mix frenetických riffů, disharmonických pasáží a nekontrolovatelných výbuchů energie. Kytary škrábaly ušní bubínky, basa duněla jako zemětřesení a bicí? Totální palba. Při skladbách jako "Vermin Mentality" nebo "Born a Hog" se někteří návštěvníci jen nevěřícně dívali, jiní se okamžitě ponořili do mosh pitu. Formace předvedla hudbu, která provokovala a nutila vás cítit se nepohodlně. Na konci setu bylo jasné - buď je milujete, nebo nenávidíte. Žádná střední cesta se u této party nekoná.

Pak přišel čas na čistý thrashmetalový masakr. Američtí Power Trip se po smrti zpěváka Rileyho Galea vrátili v roce 2023 s novým frontmanem Sethem Gilmorem a v Ostravě předvedli, že jsou zpět v plné síle. Jestli byli Child Bite chaotickou noční můrou, oni zafungovali jako stroj na ničení. Od prvního riffu skladby "Soul Sacrifice" bylo jasné, že se v hale strhne pořádná bouře.

"Executioner’s Tax (Swing of the Axe)"? Totální hymna. Celý kotel křičel refrén jako na vojenském cvičení. "Firing Squad"? Nekompromisní, ostré jako břitva. "Hornet’s Nest"? Nářez, který nenechal nikoho v klidu.

Gilmore se ukázal jako víc než důstojný Galeův nástupce. Jeho vokály byly hrubé, agresivní a stoprocentně uvěřitelné. Žádné pózy, žádná falešná show - jen syrový thrash metal, který vás nutí mlátit hlavou, dokud vám neupadne krk.

Když Power Trip dohráli, bylo v hale horko jako v pekle. Rozbití a zpocení fanoušci se připravili na finální masakr. A ten přišel! Pantera: Návrat, který nikdo v kotli nepřežil bez šrámu. Světla zhasla, pódium zahalila černá plachta s rudě napsaným názvem formace a pak - BOOM! Phil Anselmo vběhl na pódium jako válečník - bosý, v kraťasech a tričku The Smiths - řvoucí text skladby "A New Level". Vypadal jako někdo, kdo právě vylezl z metalového podsvětí a přišel Ostravu zničit.

Zakk Wylde, známý tím, že si své kytary personalizuje a často během koncertu střídá mezi několika specifickými modely, se opřel do svého typicky agresivního podání riffů a v ten moment bylo jasné, že tahle sestava není žádná nostalgická karikatura. Charlie Benante z Anthrax za bicími naprosto věrně replikoval groove Vinnieho Paula a Rex Brown, jediný původní člen Pantery, držel všechno pohromadě svými hutnými basovými linkami.

Bez pauzy následovaly songy "Mouth for War" a "Strength Beyond Strength", jedna smrtící pecka za druhou. Mosh pit se zvětšil, pivo létalo vzduchem a každý riff zněl jako rána pěstí do zubů. Za hudebníky létaly plameny a na plátně se promítaly různé variace drcení lidských lebek.

Wylde nikdy netvrdil, že chce Dimebaga Darrella nahradit. Místo toho do hry vložil svůj vlastní styl, ale s obrovským respektem k původním riffům. Ať už šlo o "Becoming" s jeho charakteristickými pitch shiftery nebo drtivou "I’m Broken", Zakkovy kytarové ataky byly syrové, agresivní a přesně na správných místech.

Každý fanoušek v hale věděl, že Dimebag tu chybí. Zároveň ale šlo cítit, že jeho duch je stále přítomen - v každém riffu, v každém sólu. A pak přišel moment, při kterém i ti největší tvrďáci dostali husí kůži. "Floods". Jakmile zazněl ten melancholický, táhlý úvodní riff, na obrazovkách se objevily archivní záběry s Dimebagem a Vinniem Paulem. Fotky z turné, z backstage, chvíle smíchu i absolutní hudební geniality.

Phil Anselmo stál s hlavou skloněnou v záři reflektorů a zpíval s nečekanou dávkou emocí. Zakk Wylde mezitím vykouzlil jedno z nejkrásnějších sól večera. Jeho podání Dimebagova legendárního sóla bylo syrové, upřímné a plné bolesti. Celá aréna v tu chvíli ztichla a nechala na sebe působit hudbu a obrazy dvou bratrů, kteří už nejsou mezi námi.

Pak ale přišel čas znovu rozbít všechny kosti v těle. Jakmile se rozjel ikonický groove songu "Walk", jako by vybuchl granát. Deset tisíc lidí v hale skandovalo "Ree-spect! Walk! What did you say?!" tak hlasitě, že se otřásaly zdi. Na stage přiběhli členové Child Bite, pařili spolu s headlinerem a Jeremy Waun se rozhodl, že si uprostřed skladby zaklikuje.

Vrcholem brutality se stala "Domination", kde Benante naprosto přesně trefil Vinnieho legendární breakdown - v tu chvíli se celý kotel rozpadl na mosh pit armageddon. A pak už zbývalo jen jedno jediné. Poslední výstřel, totální destrukce - "Cowboys from Hell". Jakmile Zakk Wylde odpálil úvodní riff, bylo jasné, že na řadu přišel epický závěr. Anselmo běhal po pódiu jako posedlý, házel mikrofon do lidí a burcoval dav: "Are you with us?! We’re taking over this town!!!"

Po posledním riffu, kdy hala ještě doznívala v chaosu, se stalo něco, co nikdo nečekal. Phil Anselmo zůstal na pódiu, díval se do davu a s tichým úsměvem pronesl: "And she’s buying a stairway to heaven..."

Jediná věta. A ticho.

Pak se otočil, ukázal na nebe, kývl na své spoluhráče, všichni se uklonili a zmizeli v zákulisí. Žádné dlouhé loučení - jen syrový moment, který všichni pochopili.

Tahle show byla nejen oslavou metalu, ale také poctou padlým bratrům. Ano, trvala jen hodinu a půl. Ale těch devadesát minut bylo intenzivnějších než jakákoli tříhodinová show. Child Bite otevřeli brány pekla. Power Trip přinesli thrashovou válku. A Pantera to všechno proměnila v absolutní, nekompromisní metalovou dominanci.

Bylo to divoké. Syrové. Neopakovatelné. Dimebag a Vinnie by byli sakra hrdí.