Hudební kořeny norského muzikanta Einara Selvika vyrůstají z black metalu - coby Kvitrafn čtyři roky bubnoval v nesvatých provokatérech Gorgoroth -, našel se ale úplně jinde: v pradávné severské kulturní a esoterické tradici a jejím hudebním vyjádření.

První trojici desek Wardruna spojila pod hlavičku trilogie s názvem "Runaljod" a věnovala ji runám. Čtvrtá řadovka "Skald" představila severskou poezii v podobě očištěného jádra, pouze v podání lyry a hlasu. Album "Kvitravn" nabídlo návrat k původnímu mnohovrstevnatému hypnotickému zvuku a přechod od minulosti k přítomnosti. Aktuální počin se pak podle Selvika soustředí na přítomnost a cestu vpřed.

Birna znamená medvědice. Severská mytologie považuje toto zvíře za strážce lesa a přírody. Album o devíti (respektive desíti, poslední místo obsadil "Lyfjaberg", tedy mimoalbový singl z období předchozí kolekce) skladbách se pouští do hlubšího průzkumu mytické šelmy. Toto bližší porozumění lze symbolicky - jak ostatně přesvědčivě ukazuje titulní píseň - číst i jako touhu po silnějším splynutí s přírodou a jejím pochopení. A to uspěchaná současnost potřebuje.

Wardruna dosud nezněla velkolepěji. "Birna" využívá již prověřené typické prvky: kombinaci akustických nástrojů, ambientních zvukových ploch, šamanské trasovní rytmiky (skvělá jsou v tomto ohledu střední pasáž "Himinndotter" a vyloženě zaříkávačská "Skuggehesten") a tu a tam použitých zvuků přírody. Dojde i na krákání havranů, šumění vody, tlukot srdce, cválajícího koně v bouři i lidské kroky.

Novinku ve zvuku Wardruny představuje ženský sbor - konkrétně norský soubor Koret Artemis. Třicetihlasé těleso zdůraznilo v hudbě formace opulentnost. Skladby jako "Himinndotter" či "Hertan" pracují s monumentálností coby nosným prvkem a posluchače doslova zavalí přívalem zvuků. Zároveň ale tato výrazná práce s ženskými hlasy vytváří důležitý kontrast: hudba samotná, postavená na rytmice a důraznosti, má v sobě silně zemní element, kterému vokály oponují svou vzdušností.

S velkolepostí kontrastuje minimalismus skaldských básní "Jord til Ljos" a "Hibjørn", kde opět zní jen Selvikův emotivní hlas a lyra. Zhruba uprostřed nahrávky pak ční patnáctiminutový monument s názvem "Dvaledraumar". Skladba pracuje jen s ambientním minimalismem, příležitostnými, jakoby z dáli znějícími vokály a pozvolnou gradací, ale i tak dokáže uhranout a vyvolat mrazení v zádech.

Wardruna už má svůj zvuk jasně definovaný. Přesto jej stále dokáže obohacovat a posouvat. Na aktuální studiovce nedostává prostor lehké hledačství "Kvitravn", "Birna" působí sevřeně. Zároveň se zdá, že jde lehce na ruku posluchači tvorbou norského projektu dosud nepolíbenému.

Objevuje se zde řada prvků - ať je to vzpomínaná velkolepost, melodická chytlavost, produkce, která opouští práci s tichem a ambientním očekáváním -, které podtrhují celkovou přístupnost a vstřícnost vůči posluchači, který se se skupinou setkal třeba při sledování seriálu "Vikingové" či hraní "Assassin’s Creed: Valhalla".

Typické mystično i věrnost severské mytologii, které z Wardruny udělaly neopohanské hudební idoly, nicméně zůstávají. Opakovat vzorec runové trilogie nelze věčně, to si Selvik jasně uvědomuje. "Birna" se sveřepě brání vyčerpání celého konceptu a naopak nachází novou sílu.