Jirous ale není jediným, jehož slova na desce "Písně ze dvora krále Magora" znějí. Dvakrát Karel Vepřek sáhl po textech Svatopluka Karáska, úvodní skladba "Velryby" vznikla na základě básně francouzského symbolisty Paula Forta (v překladu Karla Čapka), jedenkrát se vrátí oblíbený Bohuslav Reynek. Nevyzpytatelný a tvrdě neústupný Magor, kterého titul oprávněně usazuje na královský trůn českého undergroundu a jenž se jako jeden z mála podzemních básníků dokázal udržet i ve školních osnovách (opět oprávněně), však pochopitelně dominuje.

Coby velká osobnost poezie se Ivan Jirous poněkud vzpírá zhudebňování. Magorovy básně postrádají formální ladnost J. H. Krchovského (ten si je sám převádí do muzikantské podoby a prezentuje se svou kapelou Krch-Off Band), ale zároveň nenabízejí ani volnost tvorby Jáchyma Topola, kterému vtiskl hudební tvář jeho bratr Filip s Psími vojáky.

Jirous, bytostně duchovní člověk, bral poezii jako nadčasový odraz svobodného nitra a nekonečného vnitřního vzdoru - i proto jeho "Labutí písně" patří k tomu nejlepšímu, co tu kdy v tomto literárním směru vzniklo. A i proto není Vepřek rozhodně prvním, kdo se o jeho zhudebnění pokusil. Básníkovy verše slyšíme u Safenat Paneach nebo Načevy. A mimochodem, text, který začíná dvojverším "Neplavil jsem se po mořích / přesto sedím v lodi", najdeme u obou výše jmenovaných i na albu Karla Vepřeka.

Jeho tvorba se vždycky vyznačovala značnou mírou autenticity. Vepřek umí být hospodsky opravdový, ale i křehce poetický. V tomto ohledu vlastně zrcadlí Jirousovu dvojlomnost, rozpolcenost mezi kostelem a hospodu, a tudíž se také stává ideálním interpretem jeho slov.

Podání na albu "Písně ze dvora krále Magora" je příjemně civilní, postavené z větší části pouze na neškoleném, syrovém hlasovém projevu a kytaře. Jen občas zaznějí housle, violoncello, jemné klávesy či bicí - aranžérsky je v tomto ohledu nejbohatší hravě posmutnělá "Do velké krajiny Dudédu", kterou psal (přesněji vymýšlel) Jirous pro své dcery, zatímco dlel ve vězení.

Podstata desky zůstává bytostně písničkářská, jako by se tu místy vznášel i duch Karla Kryla - poměrně markantně třeba ve skladbičce "Hora svlačcem omotaná". Písně jako "Eliáš" nebo "Jilmy posedlé břečťanem" zase vytvářejí dojem jaksi bezprostředního zpívání u táboráku, "Jestli nebe nezesvětlá" dostala díky akordeonu franouzský šmrnc i putykovou upřímnost.

Asi bych se nicméně obešel bez songu "Hadovky smrduté", tedy Karáskova přetextování hitovky "Muchumůrky bílé" od Milana Hlavsy, a také miniaturky "Krásná jak hora Mt St Michel" - oba poněkud nabourávají zamyšlenou náladu nahrávky, bohužel ne v úplně pozitivním slova smyslu. Odlehčení, jež přináší zmíněná pohádková "Do velké krajiny Dudédu", v celku alba naprosto stačí.

Vepřeka s Jirousem pojí i jejich víra. Prožitá, opravdová a hluboká. Na povrchnost tu zapomeňte. Písničkář dokáže svou interpretací přenést pocity člověka odtrženého od své rodiny a v samotě se upínajícího jen k jedinému, co mu zbývá a co mu žádný bachař ani nikdo jiný nemůže vzít - k víře. Jenže ta je velice křehká: a zranitelnost se do řady písní na desce hluboce vepsala. Vepřek ji, stejně jako naději skrytou v prostých obrazech, dovede přesvědčivě a prožitě vtělit do svých interpretací.

"Písně ze dvora krále Magora" proběhly éterem pohříchu nenápadně. Škoda, ve své nenápadnosti jde o jednu z nejzdařilejších desek uplynulého roku. Její síla tkví především ve Vepřekově schopnosti protnout se s Jirousovou neokázalou vírou a přirozeně básníkovy texty naroubovat na svou písničkářskou poetiku. Jednoduché muzikantské prostředky a zaměření pozornosti na obsah tu vítězí, čistota výrazu hraje prim. Trefa do černého - po dlouhé době Magor, který si se svým zhudebněním doopravdy rozumí.