Ještě než vystoupení odstartovalo, zavedly nás kamery do zákulisí, kde jsme mohli vidět kapelu pár chvil před nástupem na stage, jak si pobroukává song "Kolik dní". Současnou sestavu, která spolu vystupuje šest let, prý spojuje právě chuť hrát v šatně i po vystoupení. Takové video vždy vytvoří přívětivou atmosféru pro úvod a poslouží jako skvělé intro. Následuje odchod ze šatny, společný rituál plácnutí a jde se na to.

Večer byl dlouhý jak týden před výplatou. Úctyhodných třicet tři písní poskládali Chinaski do programu trvajícího dvě a půl hodiny. Začali nenápadně s "Potkal jsem tě po letech", kde frontman zpívá, že "třicet let je jak půl hodina". Jak tematické, když šlo o oslavu tohoto jubilea. Ale myslím, že o setkání po letech se nejednalo, akce se zúčastnili především věrní fanoušci a pravidelní návštěvníci jejich koncertů. Ovšem na sólovou show do největší české haly se za formací vypravili po sedmi letech.

Podobně jako mají například Mig 21 svoji tradiční představovačku, také Chinaski přišli s originálním označením: uvedli se jako "československý vokální a instrumentální soubor". Což je pravda i vzhledem k Tomimu Okresovi. Jedna z nejpopulárnějších mainstreamových kapel se dlouhodobě těší vřelému přijetí u publika. Potvrdilo to i nedávné vyhlášení ankety Český slavík, kde se Malátný & spol. umístili na stříbrné příčce. Na stupně vítězů se vrátili po delší době a tento pocit si náležitě pochvalovali.

Setlist sestával z více či méně slavných hitů, většinou pohodového ražení, proložených pořádným rock'n'rollem v podobně nestárnoucích "Punčocháčů", nedávné "Mám chuť zlobit" či starších, méně oposlouchaných kousků "Kytarista", "Moc toho nevím" či "Bylo nebylo". Třeba "Dlouhej kouř" ale ke škodě ubral na své syrovosti a dravosti.

Poklidný koncept rozbili hosté. Aspoň na chvíli se do sestavy vrátily dechy. Saxofonista Štěpán Škoch a trumpetista Petr Kužvart, kteří skupinu opustili po předešlé návštěvě této hudební mekky, na dvojici Malátný-Táborský nezanevřeli. Zavonělo to nostalgií a taky se ukázalo, že občas ty dechy fakt chybějí, soubor dělaly signifikantním a odlišovaly ho od jiných seskupení. Tři písně přišla svými vokály a róbou ozdobit slovenská zpěvačka Ivana Regešová. Hostovala ve skladbách "Dobrák od kosti", "Slovenský klín" a "Vakuum". Vypadala, jako by si odskočila z rockové opery.

Oceňuji práci s variabilností pódia, zespoda vyjela smyčcová sekce Unique Quartet na sérii songů od "Bylo nebylo" do "Venku je na nule" (což zhruba odpovídalo venkovní teplotě). Před "Tabáčkem" se na scéně objevila druhá bicí souprava a za ní syn zesnulého bubeníka Pavla - Jáchym Grohman. Aniž by si to dotyční možná uvědomovali, za možnými náhodami vidím i něco víc. V rádiově ohraném kusu se zpívá: "Život je návykovej a někdy zabíjí." Byl to bohužel i případ Grohmana staršího, kterému se stala osudná motorka. Jistě by byl na syna pyšný, že jde v jeho šlépějích. A vlastně i na kapelu, že to tehdy po této tragédii nezabalila.

K němu se přidal i Lukáš Pavlík. Zatímco se oba věnovali bubenickému battlu, frontman si na sebe vzal sportovní triko s číslovkou třicet a logem desky "11", ve kterém se objevuje na vizuálu nové výběrovky, vydané pro příležitost těchto oslav. Ta je zatím k dispozici jen fyzicky, digitálního uvedení se dočká až v novém roce, přesto ji hudebníci rovnou pokřtili.

Aktu se zhostili sami členové bez zbytečného protahování. Ze tří novinek, které titul obsahuje, zazněla nedávno vydaná "Slyším tvoje kroky". Škoda, že na zbylé dvě nedošlo: kde jinde je naživo předvést než zde?

Jáchym na pódiu zůstával dál. A přidala se již zmíněná dechové sekce, která obohatila například písničky "Zadarmo", "Vedoucí", "Strojvůdce" či "Kutil". Po Husákových dětech alias "1970" zazněl gong, který oznámil tři dekády hraní. Vlažné publikum se rozpumpovalo až v závěru u "Vína", "Vrchlabí", "Kláry" a dalších stálic.

Na přídavky si pánové nechali šestici skladeb. "Smůla" zazněla jen komorně s klávesami. Co čert nechtěl, připravené piano se shůry sneslo až s pětiminutovým skluzem po odehrání této silné věci z poslední studiovky, a když už bylo dole, Honza Steinsdörfer na něj odehrál aspoň "Vrchlabí". Postupně se s ním vzneslo lehce do vzduchu a ze stropu padaly rozstříhané konfety jako sněhové vločky.

V setlistu nechyběly "Punčocháče", které jsou součástí každého koncertu a které Malátný a jeho spoluhráči snad nikdy nevynechali. Ženskou část přišly zastoupit původní vokalistky. Do toho se přidaly ohně ze šlehajících plamenometů.

Po celou dobu hrály prim velké světelné obrazovky, na kterých se promítaly záběry na jednotlivé muzikanty v kombinaci s různými vizuály (ne však klipy). Někoho mohl iritovat občasný tmavý čtverec uprostřed. Při "Drobné paralele" jsme sledovali fotky z dětství a začátků kapely. A u "Punčocháčů" se obrazovky zbarvily do modra či červena podle toho, zda danou pasáž zpívají muži, či ženy. Taková nepodstatná drobnost, ale nikoho neurazila, aspoň bylo hned jasné, kdo kdy má zpívat.

Ač "Čas pádí, čas letí, těžko ta léta vrátit zpět", formace, jejíž počátek se váže k roku 1987, stále "Má chuť zlobit". I když se netancovalo jako posledně (za to z jedné vyprodané areny povýšili aktéři rovnou na dvě), odvedli muzikanti poctivou práci.

Osobně bych setlist zkrátila nebo víc proložila rockovějšími songy, případně nějak jinak zpestřila, a publikum pořádně rozžhavila. Přesto věřím, že fanoušci odcházeli spokojeni. Zdá se, že snad všichni teď mají jako další metu Eden, zato Chinaski příští rok čekají největší sólové koncerty pod hradeckými lízátky (7.6.) a na Velodromu v Brně (14.6.).